Rusko-čečenský konflikt z přelomu 20. a 21. století, který trvá až do dnes, se může jevit jako něco nového. Ve skutečnosti se jedná o dlouhotrvající spor, který má své kořeny až v 16. století.
Čečenci, kteří ve středověku tvořili samostatný národ, museli neustále bojovat proti cizí nadvládě. Boje proti Turkům v 15. století byly jednou z hlavních příčin přijetí islámu v Čečensku a následných bojů proti křesťanským sousedům – Gruzii a Kozákům. Pod tlakem těchto útoků podepsali Čečenci v roce 1783 smlouvu s Ruskem o ochraně teritoria. V následujících 50 letech byla Čečencům stále více upírána suverenita, což vyvrcholilo v roce 1834 protiruským povstáním pod vedením imáma Šamala. Čečensko získalo opět úplnou nezávislost. Tu ovšem definitivně ztratilo v roce 1859, kdy Rusové za vlády Alexandra II. dobyli pevnost Vedeno a následně donutili imáma Šamala, aby se jim vzdal také.
Čečensko, někdy také nazýváno Čečna, se stalo součástí ruského impéria se zvláštními právy. Kdykoliv se Rusko dostalo do konfliktní či nestabilní situace, pokusilo se Čečensko o obnovení vlastní suverenity. Ale ani v průběhu Rusko-turecké války (1877-8), revoluce v letech 1905 a 1917, občanské války či kolektivizace se Čečensku osamostatnit nepovedlo. Po vytvoření SSSR prošlo území Čečenska několika administrativními změnami, které byly zakončeny v prosinci 1936 vznikem Čečensko-Ingušské ASSR.
Dění během 2. světové války a následné poválečné represe, měly přímý vliv na současný konflikt. V roce 1944 byli Čečenci nařčeni z kolaborace k Němcům, toto obvinění však nebylo nikdy prokázáno. Sovětské úřady rozhodly, že jde o kolektivní vinu, trestem se stala likvidace republiky a vysídlení Čečenců a Ingušů na Sibiř. Návrat do rodné země jim byl umožněn až po Stalinově smrti v roce 1953.
Čečensko-Ingušská ASSR byla znovu obnovena 5.1.1957, a přestože pokračovala diskriminace čečenské menšiny, nebyly neprojeveny snahy o osamostatnění až do rozpadu SSSR, kdy se opět objevila naděje na vlastní suverenitu.
Po roce 1991 nastoupilo Čečensko, tak jako většina tehdejších sovětských republik, cestu k osamostatnění. V listopadu téhož roku vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost vznik Čečenské republiky Ičkerie. Nepodepsání federativní smlouvy v březnu roku 1992, čímž Čečensko formálně zůstalo mimo ruský stát, dalo podnět k ruským vojenským intervencím.
Rusko Čečenskou republiku Ičkerie nikdy neuznalo a nárok na toto území plně znovu projevilo 11. 12. 1994, kdy ruský prezident podepsal nařízení č. 2169 - „O míře bezpečnostní zákonnosti, právu, pořádku a obnovení bezpečnosti na území Čečenska“. Ještě téhož dne vstoupily na čečenské území ruské vojenské oddíly a začala 1. čečenská válka.
Již v únoru 1995 Rusové obsadili hlavní město Čečenska Groznyj a pokusili se o ovládnutí horských oblastí, byli však zahnáni zpět čečenskými partyzány. Na straně Ruska bojovalo až 70 tisíc vojáků, kteří měli oproti 40 tisícům čečenských vojáků, především právě partyzánů, významnou přesilu. Ale špatná připravenost ruských vojáků a velitelů na boje ve městech i přenesení války mimo čečenské území se podepsala na konečné prohře Ruska, které svoji porážku nikdy neuznalo. Oficiálně byla 1. rusko-čečenská válka ukončena podepsáním Chasavjurtské dohody 31.8.1996, na jejímž základě byl problém statusu čečenské republiky odložen na 5 let, čímž byla de facto uznána její samostatnost.
Tuto válku provázelo množství teroristických útoků a to nejen ze strany Čečenců. Podle oficiálních odhadů na ruské straně dosáhly vojenské ztráty 14 000 životů, na straně čečenské bylo zabito nebo pohřešováno pouze 4 000 vojáků, dle ruské armády však počet mrtvých čečenských vojáků dosáhl čísla 15 000. Výraznější následky zanechala válka na civilním obyvatelstvu. O život přišlo 50 – 100 000 lidí, mnozí další byli uneseni, početná část obyvatelstva byla nucena opustit své domovy a uchýlit se do uprchlických táborů.
Ve volbách 27.1.1997 byl zvolen prezidentem samostatného Čečenska Aslan Maschadov. Ve válkou morálně i materiálně zdevastovaném státě se mu nepodařilo znovu převzít kontrolu nad celým územím. Období druhé nezávislosti Čečenska bylo provázeno únosy a přepadeními a u mnohých z nich se nepodařilo zjistit, zda byly připravovány čečenskými či ruskými teroristickými skupinami. I přesto až do podzimu 1999 vládl v Čečensku relativní klid.
Záminkou k další ruské intervenci se stal vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu a bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku ze září tohoto roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Celá válečná operace byla oficiálně vedena jako protiteroristická akce. 1.10.1999 vstoupily na čečenské území ruská vojska a poměrně rychle obsadily území v okolí řeky Těrek.
Začátkem prosince už bylo ruskými oddíly obsazeno více než 50% Čečenska a 6.12.1999 bylo obklíčeno hlavní město Groznyj. Obyvatelé byli vyzváni k opuštění města a většina z nich pak žila následujících 3 - 5 let v uprchlických táborech na čečensko-ingušské hranici. Útok na Groznyj, ve kterém zbylo několik tisíc čečenských bojovníků, byl zahájen 12.12.1999. Poslední čečenské oddíly čítající asi 2 tisíce vojáků opustily město v noci z 31.1.2000 na 1.2.2000. Už 29.2.2000 federální ruské síly obsadily Šatoj - poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou.
Rusko oznámilo vítězství v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené operace a začalo znovu s obnovou Čečenska – Čečenska s ruskou nadvládou. Ale i přes oficiální ukončení ozbrojených operací, boje probíhají dodnes, především v horách a v oblastech, ve kterých operují separatisté. První ruské kroky k ovládnutí země zbavili volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády a dosadili do čela Čečenska vládu prorusky orientovanou.
Také 2. čečenskou válku provázelo velké množství teroristických atentátů, nejznámější z nich jsou přepadení moskevského divadla na Dubrovce čečenským ozbrojeným komandem během představení muzikálu Nord-Ost, útok islámských čečenských secesionistů na školu v obci Beslanu či vyhození do povětří dvou ruských civilních letadel sebevražednými útočnicemi - tzv. šáhidkami. Ztráty na životech z této války nejsou dosud oficiálně známy, ale odhaduje se, že během prvních čtyř let přišlo o život 7 620 Rusů a 5 000 Čečenců.
Přestože Rusko válečný konflikt ukončilo už v roce 2002, partyzánské boje přetrvávají dodnes a podle zahraničních pozorovatelů nelze považovat 2. čečenskou válku za ukončenou. Současným čečenským prezidentem je Ramzan Kadyrov, který je silně prorusky orientovaný. Ekonomika země se po válce vzpamatovává jen velice pomalu. Ale například z hlavního města Groznyj se stává moderní metropole. Budují se nové budovy univerzity, vládních orgánů či obchodů, na druhé straně mnoho rodin, které se vrátily z uprchlických táborů, musí bydlet v rozbořených bytech. Bezpečností situace není ani v současnosti dobrá, přestože již ve městech neoperuje mnoho separatistických skupin, nejsou únosy lidí neobvyklým jevem.
Čečenské války sice nestály mimo pozornost zahraničních médii, ale ostatní státy se do tohoto konfliktu nevměšovali. Důvodem tohoto odstupu byl především fakt, že šlo o konflikt uvnitř státu a zasahováním do něj by došlo k narušení ruské suverenity. Tento postoj je některými novináři a především čečenskými uprchlíky zpochybňován. Na povrch také vyplouvá porušování lidských práv a válečné zločiny, které byly páchány na obou stranách. Takzvané filtrační tábory v Čečensku řada pozorovatelů přirovnává ke koncentračním táborům. Na čečenské straně operovaly a dodnes operují ozbrojené separatistické oddíly, které jsou podporovány muslimskými teroristickými skupinami.
Rusko-čečenský konflikt není ani po 200 letech trvání u konce. Nelze předpokládat, že se Čečenci vzdají naděje a nároku na samostatnost, tak jako, že se Ruská federace vzdá nároku na čečenské území.
