Tropický kras

Tropický kras je různorodý soubor exokrasových - povrchových a endokrasových – podzemních tvarů s dobře vyvinutou krasovou hydrografií. Je vázán na různé karbonátové morfostruktury (části reliéfu, které se nacházejí v klimageomorfologické oblasti trvale humidních tropů a v teplejší části střídavě humidních monzunových a pasátových subtropů.

Vývoj tropického krasu

Největší vliv na zvláštní vývoj tropického krasu má vysoká humidita – vlhkost vzduchu tropického a subtropického klimatu, která podmiňuje intenzitu rozpustné činnosti velkého množství srážkových vod. Tato intenzita prakticky zůstává v geologické historii Země neměnná. Příčinou různorodosti vznikajících krasových forem jsou litologické, strukturní a tektonické vlastnosti matečných hornin. Tyto vlastnosti určují hlavní rysy povrchové i podzemní cirkulace vody v masívech rozpustných hornin a tím i působení mechanické a fyzikálně-chemické složky krasové eroze.
Rozpouštění hornin srážkovými vodami se soustřeďuje především na skalní povrchy karbonátových masívů. Tyto místa se nacházejí především v epikrasové zóně (podpovrchové pásmo nejblíže skalnímu povrchu) pod zvětralinovými či sedimentárními pokryvy a na okrajích těchto pokryvů. Právě tyto pokryvy a také humidní klima umožňují rozvoj bujné vegetace. Tato vegetace díky obsahu biogenního CO2 a dalším biologickým pochodům zvyšuje rozpustnou schopnost srážkových vod.
Ve vyvrásněných a rozpukaných matečných horninách vznikají působením krasové planace (proces zarovnávání povrchu erozí) rozsáhlé rovné plochy krasových pedimentů (mírně ukloněných erozních ploch při úpatí svahů). Pokud se tyto plochy nacházejí v dostatečné výšce nad erozní bází, z původních forem krasu podpovrchového (epikrasu) se postupně vytváří členitý reliéf různých druhů krasů. Jedná se o kras hřbetový a závrtový, kupolový, kuželový a věžový. Úpatí těchto elevací (zdvihů) napadá fyzikálně-chemický proces okrajové chemické eroze, která je způsobena vodou cirkulující v pokryvech, boční krasové eroze zapříčiněné tekoucí vodou a hladinové krasové eroze způsobené vodní akumulací.
Rovnoběžným ústupem podřezaných svahů se tvoří rozsáhlé deprese (poklesy) typu poljí, sníženin s plochým dnem pokrytým zvětralinami či překrytým sedimenty s úrodnou půdou, či zarovnané plochy okrajových krasových rovin.

Útvary vznikající v tropickém krasu v exokrasové zóně:

• rovnoběžné a vějířovité soustavy hlubokých škrapů stružkových – jsou vytvářeny stékající nenasycenou vodou v holém skalním povrchu matečných karbonátových hornin. Jde o holé škrapy s rovným nebo konkávním (vyhloubeným) dnem, které je oddělené ostrými hřbítky.
• venkovní sintr – pórovitá, plastická i drobivá či krystalická hornina. Jde o resedimentovaný vápenec. Vzniká ve střídavě humidním podnebí Velkých Antil, kde na osluněném a přehřátém skalním povrchu dochází k srážení minerálního obsahu ronových vod. Vyskytuje se především ve formě venkovních stalaktitů.
• vápencové zvětrávací kůry - sekundárně zpevněná povrchová zóna zrnitých vápenců, vzniká podobně jako venkovní sintr.

Útvary vznikající v tropickém krasu v endokrasové zóně:

• fluviální jeskyně – vznikají v rozpustných horninách a protékají jimi toky vznikající přímo v jeskyních nebo mimo ně, speleotémy často tvoří aragonit
• podkorní (subkrustální) jeskyně – jsou časté v pobřežních nížinách, kde jeskyní soustavy probíhají v blízkosti skalního povrchu. Jde o typickou krasovou jeskyně vytvořenou právě ve vápencích humidních tropů v podloží povrchové krustifikované zóny (kůry vápencové zvětrávací) s velkými chodbovitými a dómovitými jeskynními soustavami a tenkými stropy. Performací a zřícením stropů vznikají cenoty a ulice krasové.
• cenoty (z mexické španělštiny) – závrty zřícené zaplněné vodou, které jsou v těchto oblastech často jedinými vodními zdroji a proto se stávali kultovními místy (př. studna v Chichen Itza). Vyznačují se příkrými a převislými skalními stěnami, které někdy bývají široce otevřené nebo ústí do horizontálních jeskyní.
• hoyos (ze středoamerické španělštiny) – plošně malý, ale často hluboký pokles typu vnitřního polje. Typický pro kuželovitý kras. Dno tvoří rovný povrch říčních sedimentů a prostoupené ponory nebo protékané vodním tokem. Pokud je dno osvětleno sluncem, je často obděláváno a to i přestože je většinou přístupné jen spojovací jeskyní.
• aguadas (ze středoamerické španělštiny) – vodní nádrž, napajedlo. Stálé nebo periodické krasové jezero vyplňující cenot a vyživované povrchovou nebo podzemní vodou. Typické pro kras pobřežních nížin v humidní a střídavě humidní tropické oblasti ostrovní i pevninské části Střední a Jižní Ameriky.
• ulice krasová (=zanjón [zanchón]) – protáhlá deprese, často velmi rozměrná (šířka 8-10 m, hloubka až 50 m, délka i 1 km) se sráznými či převislými stěnami a nerovným sedimentárním i skalním dnem. Obvykle je na obou koncích otevřená a často tvoří spletitou síť ulicového či polygonálního krasu.

Typy krasů, které se vyskytují v krasu tropickém:
Na pokryté nebo překryté zprohýbané tabulové struktury bývá vázán polygonální kras s pravidelnou strukturou, cockpitový kras s velice členitým povrchem nebo labyrintový kras.
Na ukloněné či horizontální tabule s mocnějšími pokryvy je vázán závrtový kras.
Na mírně ukloněné tabulové struktury se sedimentárními pokryvy, které leží v přímořských oblastech nízko nad erozní bází, je vázán osobitý kras pobřežních nížin.
Na výše ležícím skalním povrchu řídce rozpukaných horizontálních tabulí se slabými a nesouvislými pokryvy vzniká puklinový kras.
Dále pak kras hřbetový, kupolový, kuželový.

Cockpitový kras (neboli kras tropický závrtový)
Jde o členitý tropický krasový povrch. Je řazen k holokrazs a krasu pravému. Jeho název je odvozen od toponyma oblasti „Cockpit Country“ na Jamajce. Vyskytuje se také na Haiti, Jávě, ale i na Balkánském poloostrově. Vyznačuje se hustě nahlučenými cockpity a klikatými uvalami (glades). Cocpit označuje hustě nahromaděné primární závrty až 100 metrů hluboké s nepravidelným, hvězdicovitě laločným půdorysem, 30-60° příkrými skalními svahy a vyhloubenými někdy i rovnými dny. Cockpit je dán radiálními přítokovými stržemi a rýhami a je vyhloubený vodou tropických lijáků.
Glades jsou mělké a na obou stranách uzavřené, jednoduché i laločnaté deprese. Nejde o údolní útvary vytvořené vodními toky, ale vydatnými srážkami zvětšené pukliny matečných horninách. Tvoří se v nich mokřiny, močály a dočasná či trvalá uvalová jezera.

Kuželový kras (neboli kras mogotový, kras věžový)
Je to členitý krasový povrch vápencových oblastí teplého humidního pásma. Vyznačuje se hustě nahromaděnými kupovitými až bochníkovitými pahorky, zaoblenými místy asymetrickými vrchy a hřbety (mogoty) či kuželovitými a homolovitými elevacemi s příkrými svahy, které spadají do laločnatých cockpitů či podlouhlých meandrovitých glades. Krasové kužely a mogoty bývají odděleny sníženinami poljí či výběžky krasových rovin, jejichž sedimentárními dny protékají vodní toky. Uvnitř seskupených kuželů a mogot se vyskytují hoyos.
Mogot (ze španělštiny – stoh) je kubánské lidové označení izolovaných vápencových hřbetů a kuželovitých vrchů s příkrými skalními svahy a zaoblenými vrcholy. Synonymem je na Portoriku také španělské el pepino (okurka) a na Jamajce anglické haystack (stoh sena).

Kras pobřežních nížin
Jde o nízko položený rovinný kras vázaný na ploše uložená karbonátová souvrství, která jsou vnořená nad hladinu moře a tvoří podloží pobřežních nížin kontinentů a ostrovů. Vyskytují se v něm cenoty, jezera, močály, holé skalní povrchy jsou pokryty zvětrávací kůrou vápencovou. Endokrasové formy jsou zastoupeny složitými soustavami aktivních říčních jeskyní, jejichž prameny vyvěrají v nižších částech pobřežních nížin nebo na dně přilehlého moře.

Výskyt tropického krasu

Tropický kras se hojně vyskytuje v oblasti Karibského moře na Kubě (př. ostrov Isla de Pintos), Jamajce (Cockpit Country), Haiti a Portoriku. Můžeme jej nalézt také na pevnině, především v Mexiku (poloostrov Yucatán) a dalších zemích Střední Ameriky a v některých tropických a subtropických oblastech Jižní Ameriky.
V Asii můžeme najít tropický kras především na Jávě, Sulawesi a Bali, ve Vietnamu (zátoka Halong a zátoka Bái ú Long v Tonkinském zálivu), Thajsku, v Číně (Stone Forest u Yunnanu) a na Filipínách. Vyskytuje se také na Středním východě.
S tropickým krasem se můžeme setkat i v dalších lokalitách – na Madagaskaru, Nové Guineji a v severní Austrálii.
Pozůstatky tropického krasu z období druhohor je možné nalézt i mimo humidní tropy a subtropy. V České republice například u Rudice v pískovně Seč (tzv. rudické vrstvy), Supíkovice a Hranice (mogoty). Na Balkánském poloostrově se vyskytuje kras cockpitový.

Africká trypanosomiása – spavá nemoc

Spavá nemoc je lidské onemocnění, které je způsobované prvokem Trypanosoma brucei a přenášena mouchou – bodalkou tsetse.

Moucha tsetse žije v Subsaharské Africe, nemoc přenášejí jenom některé její druhy. Nejčastěji se nachází ve vegetaci řek a jezer, galeriových lesech (forma tropického lesa vázána na břehy velkých toků) a zalesněných savanách.

Spavá nemoc existuje ve dvou formách:

- trypanosoma brucei gambiense (T.b.g.) je rozšířená v západní a střední Africe a představuje více jak 90% prokázaných případů spavé nemoci. Člověk může být infikován několik měsíců nebo dokonce i let, aniž by se u něj projevily symptomy nemoci. Když se symptomy projeví, je většinou nemocný v pokročilém stádiu nemoci a je postižen celý nerovový systém.

- trypanosoma brucei rhodesiense (T.b.r.) je rozšířena ve východní a jižní Africe. Touto formou trpí méně než 10% nakažených. První známky nemoci se projevují již několik měsíců či týdnů po nakažení se nemocí. Průběh nemoci je velice rychlý a ochromuje CNS.

Kromě africké spavé nemoci existuje také American Trypanosomiasis (Chagas), původce nemoci je však jiný než u africké formy.

Další poddruh parazita z rodu Trypanosoma způsobuje onemocnění volně žijících i domestikovaných zvířat, které je pro ně smrtelné. Zvířata mohou také být hostili lidských patogenních parazitů, především u rhodéské formy. Gambijská forma nemoci zvířata také napadá, ale jejich role v přenosu nemoci není významná.

Průběh nemoci:

Nemoc je přenášena do těla bodnutím infikované mouchy tsetse. Může být také přenášena z matky na plod.

Původce nemoci trypanosomes se nejprve množí v podkožní tkáni, krvi a míze. První příznaky spavé nemoci jsou podobné chřipce – teploty, bolest hlavy, kloubů a svědění. V druhé fázi nemoci tzv. neurologické fázi se prvok dostává skrze krevní mozkovou bariéru do CNS, kterou napadá. Následuje anémie, snížená koordinace, zmatenost, mohou se projevit také problémy s krevním oběhem a vylučovací soustavou, halucinace, výbuchy vzteku a v neposlední řadě je narušen spánkový cyklus. Podle formy nemoci druhé stádium ústí k relativně rychlé smrti nebo k postupně prohlubující se letargii, která je typičtější pro gambijskou formu nemoci. Někdy může první fáze nemoci přejít přímo k letargii. Bez léčení je nemoc smrtelná.

Léčení nemoci:

Léčení závisí na stádiu nemoci. Léky efektivně účinkují pouze v její první fázi, kdy je možné využít léky méně toxické. V druhém stádiu je léčení závislé na použití léků, které pronikají skrze krevní mozkovou bariéru, aby zasáhli parazita, tyto léky jsou však toxické a se složitým způsobem podávání.

V prvním stádiu se používají léky Pentamidin a Suramin. Pentamidin byl objeven v roce 1941 a účinkuje na gambijskou formu nemoci, i přes několik nepříznivých účinků je k pacientům šetrný. Suramin byl připraven již o 20 let dříve a účinkuje na rhodéskou formu, může však způsobovat alergické reakce.

V druhém stádiu nemoci se užívají léky Melarsoprol a Eflornithin. Prvních z nich byl vynalezen v roce 1949 a účinkuje na obě formy nemoci. Je na bázi arzeniku a má proto mnoho negativních účinků. Může způsobovat mozkový tumor, při němž je 3 – 10% úmrtnost. Lék Eflornitihin, který by registrován v roce 1990 je méně toxický, ale účinkuje pouze na gambijskou formu nemoci a jeho aplikace je obtížnější.

Rozšíření a epidemie:

Spavá nemoc postihuje 36 států v subsaharské Africe, podle WHO je ní ohroženo 70 miliónů lidí. V roce 1998 bylo zaznamenáno 40 000 případů. Toto číslo však neodráží pravdivou situaci. Předpokládá se, že 300 až 500 tisíc nakažených nebylo vůbec diagnostikováno a léčeno. Do roku 2005 bylo posíleno pozorování nemoci a mezi lety 1998 a 2004 klesl počet nových případů z 37 991 na 17 616. Předpokládá se, že v současné době je nakaženo 50 až 70 tisíc osob.

Jiné odhady uvádějí vyšší čísla – 300 tisíc nových nakažených ročně a 40 000 obětí. Nemoc zasahuje především méně vyspělé zemědělské oblasti s málo dostupnou nebo nedostupnou lékařskou péčí, také z těchto důvodů je velice problematické zjistit množství nakažených a zemřelých. V prvním stádiu nemoci je smrtnost asi 6%, v druhém je až 2,5krát vyšší.

Největší epidemie spavé nemoci byly zaznamenány mezi lety 1896 a 1906 především v Ugandě a Kongu, dále v letech 1920, která byla zastavena díky kontrole milionů lidí, kteří by mohli být ohroženi. V 60. letech 20. století nemoc téměř vymizela, ale v roce 1970 znovu propukla epidemie, které až do dnes ohrožuje několik oblastí.

Zdroje informací:

WHO : African trypanosomiasis (sleeping sickness) [online]. c2009 [cit. 2009-04-29]. Dostupný z WWW: .

Wikipedie : Otevřená encyklopedie [online]. 2009 [cit. 2009-04-29]. Dostupný z WWW: .

Wikipedia : The Free Encyklopedia [online]. 2009 [cit. 2009-04-29]. Dostupný z WWW: .

Asijští tygři

Asijští tygři, někdy také nazývaní jako asijští draci, jsou skupina nově industrializovaných asijských zemí s rychlým hospodářským růstem.

Označení „ekonomický tygr“ se v současnosti používá jako obecný termín pro státy s nadprůměrně rostoucí ekonomikou. Pro tyto země se také užívá označení „nově industrializované země (NIZ)“. Obecně jde o skupinu rozvojových zemí, které ještě nedosáhly hospodářské úrovně zemí prvního světa, ale dosahují lepších makroekonomických výsledků než jiné státy třetího světa. Do hospodářské charakteristiky nově industrializovaných zemí patří: rychlá industrializace, ztráta hospodářského významu zemědělství, orientace na export a na volný trh, velký příliv zahraničních kapitálových investic, nižší standardy (environmentální, pracovněprávní...). Industrializace se projevuje také ve společenském životě především společenskými problémy, spojenými s přesuny velkých skupin obyvatelstva do měst, větší svobodou a důslednějším dodržováním lidských práv než v jiných rozvojových zemích. Nově industrializované země můžeme rozdělit do 2 generací: rozvoj od 60. letech (asijští tygři) a rozvoj od 80. let (Malajsie, Indonésie, Thajsko, Filipíny, Mexiko, Brazílie, Argentina, Chile), tyto země však mají pomalejší růst než v případě "asijských tygrů". Nově se také mluví o 3. generaci, kterou zastupuje především Čína a Indie.

V jihovýchodní Asii proces industrializace probíhá ve 3. vlnách. Pod pojmem „asijští tygři“ můžeme najít 3 skupiny států rozdělených podle jednotlivých vln. Země 1. vlny: Jižní Korea, Hong-Kong, Singapur, Tchaj-wan. Země 2. vlny: Thajsko, Malajsie, Indonésie, Filipíny. Země 3. vlny: Vietnam, Laos, Čína, Kambodža, Pákistán, Indie. Správně však pod pojem „asijští tygři“ patří pouze státy první vlny, u 2. a 3. vlny je rozvoj pomalejší a provázen zvětšováním sociálních rozdílů mezi obyvatelstvem.

Přestože se jednotlivé státy od sebe notně liší, jejich rozvojová strategie byla velmi podobná. Tato strategie je obdobná jako japonská z doby po 2. světové válce. „Asijští tygři“ se soustředí na export a na rozvoj odvětví s malým vkladem surovin. Důležitý je také příliv zahraničního kapitálu a firem, které lákají tzv. otevřené oblasti poskytující neomezené podnikání a daňové úlevy. Další zajímavou možností jsou i vědecké parky – území vyčleněná a zařízená pro vědecké a výzkumné instituce.

Korejská republika (Jižní Korea) je z „asijských tygrů“ zemí s největší rozlohou a počtem obyvatel. Její ekonomický růst začal za autokratické vlády generála Parka Chung-hea v 60. letech 20. století. V 80. letech po občanských nepokojích začala demokratizace země a od letech 90. patří k největším světovým ekonomikám. Je členem OECD. Díky zásobám uhlí a železné rudy může rozvíjet hutnictví a těžké strojírenství. Nejvýznamnějším odvětvím strojírenství je průmysl automobilový, jehož nejznámější značky jsou: Hyundai, KIA, Ssang-Yong, Daewoo. Do světového podvědomí vstoupila i jihokorejská elektrotechnika a to především značky: Samsung, LG, iRiver, iAudo(Cowon). Mezi další průmyslová odvětvím patří průmysl textilní, potravinářský a chemický. Rozvinuté je i zemědělství, jeho význam však klesá. Dle hodnoty HDP na jednoho obyvatele je Korejská republika na 28. místě.

Singapur je městský stát, nejmenší z „asijských tygrů“, má ze všech nově industrializovaných zemí nejvyšší životní úroveň. Singapur byl britskou kolonií a v letech 1963-1965 členem Malajské federace. Obyvatelé jsou z 78% Číňané, z 14% Malajci a z 7% Indové. Díky své strategické poloze, jde o důležitý dopravní uzel a druhý největší přístav světa. Město je také světovým obchodním a finančním centrem. Průmyslová orientace státu je na farmacii a lékařství, je zde také rafinerie. Výše hodnoty HDP na jednoho obyvatele je 21. nejvyšší na světě.

Hongkong, oficiálním názvem Zvláštní administrativní zóna Čínské lidové republiky, má značnou autonomii od Číny, pouze za mezinárodní politiku a ozbrojené síly zodpovídá centrální vláda v Pekingu. Až do roku 1997 byl Hongkong pod britskou vládou. Hongkong má jednu z nejliberálnějších ekonomik světa. Je to jedno z nejdůležitějších světových středisek bankovnictví a obchodu. HDP Hongkongu na jednoho obyvatele je 29,752$, jeho pořadí ve světě se však neurčuje.

Tchaj-wan (Čínská republika) je ostrovní stát, jehož postavení ve světě je velmi složitá. Za nezávislý stát (resp. stát reprezentující Čínu) ji uznává jen 23 zemí, na její území si činí nárok Čínská lidová republika. Kulturně a politicky je sice s Čínou spojen, ale oficiálně se od ní odtrhl v roce 1949. Po ochranou USA se mu podařilo vybudovat silnou ekonomiku. Zaměřují se především na průmysl textilní, elektrotechniku a elektroniku. Důležité je i zemědělství. Dle hodnoty HDP na jednoho obyvatele je Tchaj-wan na 36. místě.

Aristoteles a Giordano Bruno – jejich přínos pro přírodní vědy

Téměř 2 tisíciletí dělí dva učence, o kterých lze říct, že předběhli svou dobu. Oba kvůli svým názorům museli odejít do vyhnanství. Jeden z nich byl dokonce upálen. Ten starší vymyslel teorii, aby ji poté ten mladší mohl vyvrátit. Aristoteles a Giordano Bruno.

Aristoteles, jeden z nejvýznamnějších učenců řecké filozofie, žil 4 století př. n. l. Jak bylo v jeho době normální, zabýval se mnoho vědeckými obory. Jeho dílo je zdůrazňováno v politologii, etice, filosofii, biologii, astronomii i geografii. Dle mého však byl především filozof. Své teorii se sice snažil dokázat objektivními pokusy a důkazy, ale především vycházel ze svých myšlenek a domněnek.
Od svých řeckých předchůdců, především Platóna, se liší snahou obsáhnout co nejvíce věd a také pojetím svých děl. Zatímco Platón svým žákům a čtenářům předkládá otázky, domněnky a náměty k jejich vlastnímu uvažování a tvorbě názoru, Aristoteles přichází s přesnou a jasnou argumentací. Toto pojetí dozajista způsobilo, že mnoho Aristotelových teorií bylo uznáváno až do novověku.
Kromě toho, že Aristoteles se věnoval a stál na počátku mnoha společenských věd (od etiky po rétoriku), jeho přínos můžeme sledovat dodnes ve vědách přírodních. Z jeho snahy porozumět kompletně všem vědám pramení množství spisů z různých oborů, věnoval se anatomii, astronomii, biologii, ekonomii, embryologii, etnografii, geografii, geologii, meteorologii a dalším. Myslím si však, že Aristotelův největší přínos v přírodních vědách je v astronomii, geografii a biologii.
Jakožto geograf popsal dosud známý svět, vyslovil několik důležitých hypotéz. Mezi nejzajímavějšími bych uvedla popis koloběhu vody, živelných pohrom, vlastností moří a základy meteorologie.
Je třeba napsat, že Aristotelovo dílo je také plné chyb a omylů. Ale právě tyto chyby a omyly jsou důležité pro další generace. Když Aristoteles prohlásil, že Země je kulatá a rozdělil Vesmír na část translunární „božskou“ (nad Měsícem) a sublunární „lidskou“ (ve které se nacházela Země), málo kdo by věřil, že o několik století přijde vědec, který tuto teorii popře a nahradí ji jinou.

A přece se tento vědec našel – v roce 1548 se nedaleko Neapole narodil Giordano Bruno. Ve svých patnácti vstoupil do dominikánského kláštera, později byl dokonce vysvěcen na kněze. Díky tomu se mu dostalo rozsáhlého vzdělání v mnoha oborech. Byl však obviněn z kacířství a musel se uchýlit do vyhnanství.
Tehdejší společnost si pomalu zvykala či spíše nezvykala na vědecké teorie, které odporovali jakýmkoliv církevním výkladům o fungování světa. Byl tu již Koperník, který odmítl Zemi jako střed Vesmíru. A nyní přišel Bruno s teorií ještě mnohem odvážnější. Ve své představě o Vesmíru sice převzal Aristotelovu představu a éteru, který vyplňuje volný prostor mezi tělesy, ale odmítl Aristotelovo dělení Vesmíru na translunární a sublunární část, tedy i na „božskou“ a „lidskou“ část Vesmíru.
Přestože nic nemohl podložit konkrétními vědeckými důkazy, vyslovil teorii, že ani Slunce není středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které můžou být obydlené. Bůh je dobrý, protože dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, které Bůh vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý.
Pochybuje snad někdo o tom dnes? Bruno však ve své době okamžitě narazil na odpor církve. Které se překvapivě nelíbilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Bruno tak předběhl svou dobu o několik staletí a byl za to i náležitě potrestán – upálením. Vědecký přínos Brunův sice touto teorií nekončí, zdá se však v porovnání s ní zanedbatelný.

A v čem tedy spočívá přínos Aristotela a Bruna pro dnešní svět? Dle mého je to hlavně v posunutí věd a vědeckých teorií kupředu. Bez toho, aby Aristoteles nezačal zkoumat systém moří a živelné pohromy, nemohli bychom my dnes zkoumat globální oteplování. Kdyby Aristoteles nepoložil základ teorie o Zemi a Vesmíru, nejspíš by Bruno nemohl tuto teorii popřít a změnit, a my bychom ji dnes nemohli brát jako samozřejmost.
Přestože si to často vůbec neuvědomujeme nás dnešní svět stojí na základech, které položili právě tací Aristotelové a Brunové, kteří přišli před námi. A i v dnešní době jiní Aristotelové a Brunové pokládají na tyto základy další sloupy, na kterých bude stát svět v budoucnu.


„Všichni lidé od přirozenosti touží po poznání.“
Aristoteles

Rusko-čečenský konflikt

Rusko-čečenský konflikt z přelomu 20. a 21. století, který trvá až do dnes, se může jevit jako něco nového. Ve skutečnosti se jedná o dlouhotrvající spor, který má své kořeny až v 16. století.

Čečenci, kteří ve středověku tvořili samostatný národ, museli neustále bojovat proti cizí nadvládě. Boje proti Turkům v 15. století byly jednou z hlavních příčin přijetí islámu v Čečensku a následných bojů proti křesťanským sousedům – Gruzii a Kozákům. Pod tlakem těchto útoků podepsali Čečenci v roce 1783 smlouvu s Ruskem o ochraně teritoria. V následujících 50 letech byla Čečencům stále více upírána suverenita, což vyvrcholilo v roce 1834 protiruským povstáním pod vedením imáma Šamala. Čečensko získalo opět úplnou nezávislost. Tu ovšem definitivně ztratilo v roce 1859, kdy Rusové za vlády Alexandra II. dobyli pevnost Vedeno a následně donutili imáma Šamala, aby se jim vzdal také.

Čečensko, někdy také nazýváno Čečna, se stalo součástí ruského impéria se zvláštními právy. Kdykoliv se Rusko dostalo do konfliktní či nestabilní situace, pokusilo se Čečensko o obnovení vlastní suverenity. Ale ani v průběhu Rusko-turecké války (1877-8), revoluce v letech 1905 a 1917, občanské války či kolektivizace se Čečensku osamostatnit nepovedlo. Po vytvoření SSSR prošlo území Čečenska několika administrativními změnami, které byly zakončeny v prosinci 1936 vznikem Čečensko-Ingušské ASSR.

Dění během 2. světové války a následné poválečné represe, měly přímý vliv na současný konflikt. V roce 1944 byli Čečenci nařčeni z kolaborace k Němcům, toto obvinění však nebylo nikdy prokázáno. Sovětské úřady rozhodly, že jde o kolektivní vinu, trestem se stala likvidace republiky a vysídlení Čečenců a Ingušů na Sibiř. Návrat do rodné země jim byl umožněn až po Stalinově smrti v roce 1953.

Čečensko-Ingušská ASSR byla znovu obnovena 5.1.1957, a přestože pokračovala diskriminace čečenské menšiny, nebyly neprojeveny snahy o osamostatnění až do rozpadu SSSR, kdy se opět objevila naděje na vlastní suverenitu.

Po roce 1991 nastoupilo Čečensko, tak jako většina tehdejších sovětských republik, cestu k osamostatnění. V listopadu téhož roku vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost vznik Čečenské republiky Ičkerie. Nepodepsání federativní smlouvy v březnu roku 1992, čímž Čečensko formálně zůstalo mimo ruský stát, dalo podnět k ruským vojenským intervencím.

Rusko Čečenskou republiku Ičkerie nikdy neuznalo a nárok na toto území plně znovu projevilo 11. 12. 1994, kdy ruský prezident podepsal nařízení č. 2169 - „O míře bezpečnostní zákonnosti, právu, pořádku a obnovení bezpečnosti na území Čečenska“. Ještě téhož dne vstoupily na čečenské území ruské vojenské oddíly a začala 1. čečenská válka.

Již v únoru 1995 Rusové obsadili hlavní město Čečenska Groznyj a pokusili se o ovládnutí horských oblastí, byli však zahnáni zpět čečenskými partyzány. Na straně Ruska bojovalo až 70 tisíc vojáků, kteří měli oproti 40 tisícům čečenských vojáků, především právě partyzánů, významnou přesilu. Ale špatná připravenost ruských vojáků a velitelů na boje ve městech i přenesení války mimo čečenské území se podepsala na konečné prohře Ruska, které svoji porážku nikdy neuznalo. Oficiálně byla 1. rusko-čečenská válka ukončena podepsáním Chasavjurtské dohody 31.8.1996, na jejímž základě byl problém statusu čečenské republiky odložen na 5 let, čímž byla de facto uznána její samostatnost.

Tuto válku provázelo množství teroristických útoků a to nejen ze strany Čečenců. Podle oficiálních odhadů na ruské straně dosáhly vojenské ztráty 14 000 životů, na straně čečenské bylo zabito nebo pohřešováno pouze 4 000 vojáků, dle ruské armády však počet mrtvých čečenských vojáků dosáhl čísla 15 000. Výraznější následky zanechala válka na civilním obyvatelstvu. O život přišlo 50 – 100 000 lidí, mnozí další byli uneseni, početná část obyvatelstva byla nucena opustit své domovy a uchýlit se do uprchlických táborů.

Ve volbách 27.1.1997 byl zvolen prezidentem samostatného Čečenska Aslan Maschadov. Ve válkou morálně i materiálně zdevastovaném státě se mu nepodařilo znovu převzít kontrolu nad celým územím. Období druhé nezávislosti Čečenska bylo provázeno únosy a přepadeními a u mnohých z nich se nepodařilo zjistit, zda byly připravovány čečenskými či ruskými teroristickými skupinami. I přesto až do podzimu 1999 vládl v Čečensku relativní klid.

Záminkou k další ruské intervenci se stal vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu a bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku ze září tohoto roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Celá válečná operace byla oficiálně vedena jako protiteroristická akce. 1.10.1999 vstoupily na čečenské území ruská vojska a poměrně rychle obsadily území v okolí řeky Těrek.

Začátkem prosince už bylo ruskými oddíly obsazeno více než 50% Čečenska a 6.12.1999 bylo obklíčeno hlavní město Groznyj. Obyvatelé byli vyzváni k opuštění města a většina z nich pak žila následujících 3 - 5 let v uprchlických táborech na čečensko-ingušské hranici. Útok na Groznyj, ve kterém zbylo několik tisíc čečenských bojovníků, byl zahájen 12.12.1999. Poslední čečenské oddíly čítající asi 2 tisíce vojáků opustily město v noci z 31.1.2000 na 1.2.2000. Už 29.2.2000 federální ruské síly obsadily Šatoj - poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou.

Rusko oznámilo vítězství v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené operace a začalo znovu s obnovou Čečenska – Čečenska s ruskou nadvládou. Ale i přes oficiální ukončení ozbrojených operací, boje probíhají dodnes, především v horách a v oblastech, ve kterých operují separatisté. První ruské kroky k ovládnutí země zbavili volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády a dosadili do čela Čečenska vládu prorusky orientovanou.

Také 2. čečenskou válku provázelo velké množství teroristických atentátů, nejznámější z nich jsou přepadení moskevského divadla na Dubrovce čečenským ozbrojeným komandem během představení muzikálu Nord-Ost, útok islámských čečenských secesionistů na školu v obci Beslanu či vyhození do povětří dvou ruských civilních letadel sebevražednými útočnicemi - tzv. šáhidkami. Ztráty na životech z této války nejsou dosud oficiálně známy, ale odhaduje se, že během prvních čtyř let přišlo o život 7 620 Rusů a 5 000 Čečenců.

Přestože Rusko válečný konflikt ukončilo už v roce 2002, partyzánské boje přetrvávají dodnes a podle zahraničních pozorovatelů nelze považovat 2. čečenskou válku za ukončenou. Současným čečenským prezidentem je Ramzan Kadyrov, který je silně prorusky orientovaný. Ekonomika země se po válce vzpamatovává jen velice pomalu. Ale například z hlavního města Groznyj se stává moderní metropole. Budují se nové budovy univerzity, vládních orgánů či obchodů, na druhé straně mnoho rodin, které se vrátily z uprchlických táborů, musí bydlet v rozbořených bytech. Bezpečností situace není ani v současnosti dobrá, přestože již ve městech neoperuje mnoho separatistických skupin, nejsou únosy lidí neobvyklým jevem.

Čečenské války sice nestály mimo pozornost zahraničních médii, ale ostatní státy se do tohoto konfliktu nevměšovali. Důvodem tohoto odstupu byl především fakt, že šlo o konflikt uvnitř státu a zasahováním do něj by došlo k narušení ruské suverenity. Tento postoj je některými novináři a především čečenskými uprchlíky zpochybňován. Na povrch také vyplouvá porušování lidských práv a válečné zločiny, které byly páchány na obou stranách. Takzvané filtrační tábory v Čečensku řada pozorovatelů přirovnává ke koncentračním táborům. Na čečenské straně operovaly a dodnes operují ozbrojené separatistické oddíly, které jsou podporovány muslimskými teroristickými skupinami.

Rusko-čečenský konflikt není ani po 200 letech trvání u konce. Nelze předpokládat, že se Čečenci vzdají naděje a nároku na samostatnost, tak jako, že se Ruská federace vzdá nároku na čečenské území.

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 6. díl

5. den – pátek 29.6.

A je tu poslední den, nevěřili byste, jak rychle to všechno uběhlo. Ráno jako obvykle ranní procedury. Jenom „dobré ráno“ se trochu protáhlo, protože jsme hodnotili celou LŠ. Snídaně jako obvykle skvělá, ale ihned po snídani se začalo všechno chystat na vrchol dnešního dne – konferenci. Poslední úpravy, zkouška techniky, sehnat oblečení a všechno mohlo začít. Nejdřív přivítání nás i hostů, ale pak už jsme se mohli prezentovat. Nejdřív přišla skupinka, která nám pomocí prezentace a výkladu přiblížila globální problémy.

Druzí na řadě jsme byli my. Na začátku jsme celý sál nechali co nejvíc zatemnit, my (já, Terka, Svaťa, Páťa) jsme si stoupli každý do jednoho rohu, potom se pustila prezentace a my jsme četli různé údaje (př.: 1,2 mld lidí jsou nuceny žít s denním příjmem nižším než 1 USD na den, polovina africké populace je mladší 20 let, na světě je 132,7 mln sirotků, na zbrojení je investováno 10 x více než na základní vzdělání …), mezi čtením údajů Terka vždycky „cinkla“ na zambijský zvon. Potom jsme si všichni čtyři sedli dopředu na zem zády k ostatním, na sobě jsme měli šátky, změnila se prezentace a my jsme vyprávěli příběhy 3 lidí v první osobě, jako by jsme to byli my. První – můj příběh byl o tibetské holčičce, která kvůli tomu, aby mohla chodit do školy musela přejít hranici do Indie – v zimě a metrovém sněhu, pouze s tatínkem, maminku musela nechat v Tibetu. Druhý příběh byl o africké mamince, která měla dvě děti, všichni hladověli a ona nemohla udělat nic víc než jim každý den uvařit polévku z kamení a pomalu čekat na jejich smrt. Poslední příběh vyprávěl o filipínském tatínkovi, který se staral o své děti, se kterými bydlel ve slumu v Manile, háček byl v tom, že tento tatínek byl invalida bez nohou. Po dočtení příběhů jsme nechali snad nabytý dojem doznít a mohla pokračovat další skupinka.

Téma, které nám představila, byla rozvojová spolupráce. Holky nakreslily takový komiks o adopci na dálku, na kterém nám představili příklad pomoci. Ty obrázky byly opravdu moc pěkné :-). Poslední skupinka měla téma mezikulturní dialog nebo něco v tom smyslu, už si to nepamatuji úplně přesně. Naopak přesně si pamatuji, jak toto téma ztvárnily. Každá z nich představovala zástupkyni jedné kultury – Evropanku, Arabku a Afričanku, byly tak i oblečené, a každá vyprávěla pohádku ze své kultury, africká pohádka byla navíc doplněna tancem :-).

Po prezentaci každé skupinky ještě následovala diskuze a hodnocení vystoupení. U něčeho se vedli delší debaty, někdy kratší, a našli se jak pozitivní tak negativní strany jednotlivých vystoupení. Po všech prezentací následovalo jejich celkové hodnocení a také hodnocení celé LŠ. Poté jsme každý obdrželi osvědčení o absolvování LŠ a taky tašku se spoustou informačních materiálů, knížek a taky s fairtrade čokoládou :-) – no prostě, abychom si mohli rozšiřovat znalosti! Dále ještě byli ocenění batohem ti, kteří měli nejlepší eseje nebo prezentace. Potom ještě několik závěrečných slov, foto, balení, úklid a poslední výborný oběd, opět foto, loučení a odchod…

Odjížděli jsme ve dvou vlnách, na nádraží jsem si koupila jízdenku a jela zbývající holky ještě šalinou kousek doprovodit. Na zastávce, kde jsem vystoupila mě potkala novinářka z nějakých olomouckých novin, která dělala anketu, tak mě vyzpovídala a vyfotila :-) (v životě jsem to vydání neviděla…). Tak jsem se vrátila na nádraží a nasedla do vlaku směr domů. Byla jsem sice strašně unavená, ale cestou jsem si ještě stihla prohlídnout obsah tašky, kterou jsme dostali a prolistovat knížky. Nejvíc jsem se však těšila až se pořádně vyspím :-)...

Závěrem

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky byl asi ten nejúžasnější první týden (prodloužených) prázdnin, který jsem zažila. Ačkoliv jsem se k ní dostala úplně náhodou, prezentaci stihla udělat jen tak tak, a vůbec jsem nevěděla do čeho jdu, nakonec to stálo za víc než za všechny překážky, útrapy a náhody.

Sluňákov, místo kde jsem jeden týden žila, je v krásném prostředí a vůbec celý prostor byl krásný a nad očekávání luxusní. Další věcí, kterou musím pochválit je jídlo, se školní jídelnou se to nedá v nejmenším srovnávat :-), a kupodivu jsem ani neměla hlad. A ještě, abych nezapomněla musím vyzdvihnout pytle na sezení, které si od té doby chci pořídit do pokojíku. Takže ubytování, stravování atd. bych hodnotila za jedna.

Od rána do noci nabytý program naprosto předčil mé představy. Sice jsem vůbec nevěděla, jak to bude probíhat, ale takto zajímavý program jsem nečekala. Zajímavý hosté, zajímavá témata, skvělé zkušenosti, suprové odreagovací hry atd. Tolik informací jsem během jednoho týdne ještě v životě nezpracovala. Program tedy hodnotím jedničkou s hvězdičkou.

A obrovskou pochvalu a díky si určitě zaslouží i „vedoucí“ – Jarka Lamačová a Lenky, které pro nás celou LŠ připravili. Myslím si, že i my účastníci jsme dokázali vytvořit dobrou partu a navázat nová kamarádství.

Jak už jsem mockrát psala, LŠ byla pro mě obrovskou zkušeností a doporučila bych ji všem lidem, které alespoň trochu zajímají osudy lidí, kteří se nemají tak dobře jako my. Ten týden na LŠ bych nevyměnila za nic. I když jsem musela oželet školní výlet a vysvědčení (toho mi teda vlastně moc líto nebylo…)… LŠ mi dala mnohem víc a jsem doopravdy ráda, že jsem se jí zúčastnila. Takže na závěr prostě jenom díky za všechno všem co se na LŠ podíleli!!!