S postupující dobou se stává ranní stávání čím dál tím těžší. Trošku probrat se můžete při „dobrém ráno“ a u snídaně, které tu byly vcelku hodně luxusní :-) a dobré samozřejmě.
Po snídaní jsme se opět odebrali na přednášku. Téma bylo Mezinárodní obchod. Nejdřív jsme se dívali na prezentaci o světové bance a podobných institucích. Taky si tam myslím bylo i několik vtipů o rozdílu mezi bohatým a chudým světem :-). No každopádně po přednášce následovala „praktická část“.
Rozdělili jsme se do 4 skupinek a tím vytvořili skupiny států, které mezi sebou jednají ve WTO (World Trade Organisation = Světová obchodní organizace). Náš úkol bylo prostudovat si informace o jednotlivých skupinách a připravit se na jednání. Což znamenalo: napsat priority a postoje naší skupiny v oblasti zemědělství, vybrat z ostatních skupin naše případné spojence a naše protivníky. Jak už jsme psala, skupiny byly 4, pro představu navíc ještě uvádím taková hesla, která vystihují zemědělskou politiku jednotlivých skupin. Cairnská skupina – volný obchod a zemědělství jako byznys; USA – strategická citlivost a obchodní příležitosti; EU – multifunkční zemědělství a neobchodní zájmy; G90 – eroze preferencí a potřeba pomoci. Já jsem byla ve skupince EU. Shodli jsme se na tom, že si vcelku stačíme sami, takže nechceme, aby nás „zaplavilo“ levné ale nekvalitní zboží hlavně z Cairnské skupiny. Na druhou stranu jsme ochotní pomáhat bývalým koloniím. A některé zájmy, především oblasti ochrany životního prostředí, máme společné s USA. Když jsme si to tak pěkně ve skupinkách (naše seděla v „pytlích“ na chodbě :-) domluvili a zvolili si mluvčího, mohli jsme začít diskutovat navzájem.
Nejdříve každá skupina představila svůj „program“ a potom jsme začali vyjednávat spolupráci nebo nespolupráci. Vcelku jsme se do toho vžili, takže místy byla debata doopravdy vášnivá, tak si pak dovedu teda spíš nedovedu představit, jak to vypadá doopravdy, když o něco jde.
Vyčerpání diskuzí jsme se odebrali na oběd, myslím, že ve středu bylo nejméně jedlé jídlo z celého týdne – nějaký sojová „maso“ nebo co, ale jinak tu vařili fakt výborně. Po obědě jsme měli chvilku volno. Což jsem využila k lenošení v posteli, čtení nějaké zajímavé knížky, kecáním se spolubydlící Verčou a místy i spaním.
Odpočinku bylo potřeba, protože následovala vysoce pohybově aktivní činnost. Rozdělili jsme se na 2 skupiny – pro snadnější přesun, a odebrali se do Olomouce do lanového centra. Tady jsme se sešli s Keňany. V lanovém centru nám nejdřív vysvětlili takové ty základní věci, pravidla jištění, bezpečnost atd. Pak jsme hráli takové „rozcvičovací“ hry. Třeba chození po kládě poslepu :-). Potom jsme se opět rozdělili – tentokrát na 3 skupiny. Jedna šla na nízká lana (v té jsem byla i já), další na vysoká lana a poslední na „týmová“ lana. 
Během asi 2 hodin jsme se na všech lanech vystřídali. V lanovém centru jsem byla podruhé, ale na lanových překážkách lozím celkem často. Takže mě to celkem šlo, a ani moc jsem se nebála – možná spíš na smůlu, ale každopádně jsme si to užívala. Nízká lana byla spíš taková rozcvička, když i tady se našla nějaká složitější cesta. Teprve u vysokých lan začala ta pravá sranda. Někdy jsem měla pocit, že jsem na některé překážky moc malá (vzrůstově), ale kupodivu jsme ani jednou nespadla :-). I ostatním to šlo úplně úžasně, teda našim… Protože pozorovat Keňany byla strašná sranda, většina nich se celkem dost bála, ale někteří měli trošku sebevražedné sklony, no ale našli se i tací, kteří se fakt hodně snažili. Nejlepší bylo, když jeden Keňan dolezl do půlky překážky a pak se vrátil zpátky :-), no jiný kraj jiný mrav. Nakonec nás čekali týmová lana. No ono to byly spíš překážky pro dvojce a pak ještě takový skok z kůlu na hrazdu. Jednu z těch dvojičkových překážek jsem absolvovala z Májou a druhou s Verčou, a zvládly jsme to celkem obstojně. Skok na hrazdu se mi skoro úplně povedl, jen se tam udržet :-D.
No pak už se naše skupinka odebrala zpátky na zastávku a odtud busem zpět na Sluňákov. Protože jsme přišli asi o půl hoďky dřív než druhá půlka, měli jsme ještě čas si trošku odpočinout a v klidu povečeřet. Po večeři i během ní jsme ještě ve skupinkách domlouvali prezentace na pátek a začali jsme pracovat na konkrétních věcech. Což třeba u nás znamenalo vytvořit 2 powerpointové prezentace, napsat 3 příběhy a zajistit „scénu“. Kromě toho jsme začali vymýšlet i program na čtvrteční večer, kdy se měl konat rozlučkový večírek s Keňany.
Ale přípravě na dny budoucí jsme se celý středeční večer samozřejmě nevěnovali. Čekala nás totiž strašně zajímavá přednáška Lenky Černé o Ugandě a o Fair tradu.
Lenka nám nejdřív povídala o tom jak odejela na rok do Ugandy. Musela si to zaplatit, vůbec nevěděla jak to tam funguje, lidé od ní očekávali víc než mohla udělat, ale nakonec tady založila adopci na dálku. Z celé LŠ toto byla asi nejdrsnější životní zkušenost, co nám kdo povídal.
Pak následovala přednáška o Fair Trade. Už jsem o tom předtím něco slyšela, ale co to je jsem se dozvěděla doopravdy až nyní. Začali jsme takovou malou hrou o fairtrade čokoládu. Ve třech skupinkách jsme měli za úkol napsat co nejvíc kritérií, podle kterých se řídí Fair Trade. Výsledky byly nerozhodné, a tak jsme tu čokoládu snědli všichni dohromady. Mimochodem byla moc dobrá :-). No a pak už začala Lenka mluvit o Fair Tradu. Jelikož je tento systém celkem dost složitý, občas jsem se v tom trochu ztrácela, ale nejdůležitější je, že je to jeden z nejlepších a nejjednodušších způsobů jak můžou obyčejní lidé z bohatých zemí pomoci lidem ze zemí chudých. V ČR je myšlenka fair tradu (= spravedlivého obchodu) teprve na počátku, ale v západní Evropě jsou fairtrade výrobky to dobře dostupné zboží. 
Na závěr jsme ještě dostali fairtrade bonbóny – byly to nejlepší bonbóny, které jsem kdy jedla! Někteří se pak odebrali spát, ale pár nás ještě zůstalo a ptali jsme se Lenky na to, co nás ještě zajímalo. Protože Lenka mluvila z vlastní zkušenosti, bylo to fakt zajímavé poslouchat.
No ale celý den byl opět náročný, ale skvělý, takže nakonec jsem se okolo půlnoci (jak jinak) dostala do postele, tak dobrou noc!
