Kuba – příklad pro ostatní Latinskoamerické země?

Kuba je ostrovní stát s 11 milióny obyvatel, 65% z nich tvoří běloši, 25% mulati a 10% černoši. Oficiální jazykem je španělština. Mezi obyvateli převládají s 85% římští katolíci.

Kuba je i jedna z posledních zemí, která je ovládána komunisty. Před objevením Ameriky obývaly Kubu domorodé kmeny Sibonejů, Tainů a Karibů. Roku 1511 se stala Kuba španělskou kolonií. V roce 1902 vznikl samostatný stát Kuba, ve kterém se dostal k moci v roce 1933 generál Batista. V roce 1956 – 1959 proběhla revoluce, po které v čele Kuby stanul Fidel Castro. Fidel Castro chtěl Kubu vymanit ze závislosti na USA, čímž způsobil orientaci Kuby na socialistické zřízení. V roce 1962 proběhla Kubánská krize, mezi USA a SSSR. V 2. polovině 20. století byla Kuba silně podporována komunistickými státy, což se po rozpadu SSSR projevilo na ekonomické krizi v zemi.

Ekonomická krize sužuje hospodářství dodnes. Hlavním zdrojem ekonomiky jsou finanční transfery volných měn od Kubánců pracujících v USA, druhým zdrojem je těžba, zpracování a export niklu. Třetím hlavním zdrojem je cestovní ruch.

Oficiální kubánskou měnou je kubánské peso (CUP), ze které lze však koupit pouze základní potraviny, technické potřeby či oblečení. K nákupu nedostatkového zboží se do roku 2004 používal americký dolar, na což si USA stěžovaly a proto bylo v tomto roce zavedeno konvertibilní peso (CUC). Neexistuje však mnoho možností jak si konvertibilní peso oficiálně vydělat. Všechny tyto možnosti jsou přísně regulovány a kontrolovány státem, tak jako většina hospodářství. Na Kubě tedy existují soukromé subjekty, které jsou však hlídané státem. Mezi možnosti vydělat si legálně konvertibilní peso je i poskytování ubytování cizincům, na což se ovšem musí nejprve získat licence.

Stát reguluje i dopravu, auta musí jezdit plně naplněná, a proto na křižovatkách stojí policisté a nenaplněná auta zastavují, aby je doplnily lidmi stojícími podél cest. Diktatura má však také pozitivní důsledek téměř 100% gramotnosti.

Pro turisty režim vyhradil luxusní pláže a centra, nejznámější je Varadero, na které normální Kubánci nemají přístup. Krásné koloniální paláce např. v Havaně nezadržitelně chátrají, a to přestože je na seznamu UNESCO 8 kubánských historických a přírodních památek. Na druhou stranu jsou kubánské silnici ve velice dobrém stavu.

Pokud se Kubánců zeptáte, zda by chtěli, aby byla demokracie a volný trh, budou nejspíše nerozhodní. I přes množství pozitiv, které by to přineslo, se Kubánci obávají snížení životní úrovně. O čemž svědčí i případy z ostatních latinskoamerický zemí, především Bolívie a Venezuela. Pro země Latinské Ameriky je kubánská revoluce úspěšným vzorem.

Hlavními důvody, proč to takto obyvatelé Latinské Ameriky vnímají jsou: sociální jistoty (př. bezplatná zdravotní péče, vzdělání atd.), bezpečnost a nízká kriminalita, téměř jednotná životní úroveň – na rozdíl od velkých rozdílů mezi chudými a bohatými v ostatních zemích, Kubánci sice nežijí na vysoké životní úrovni, ale netrpí extrémní chudobou, jako je tomu jinde. Jak by tento stav byl udržitelným bez finanční podpory Kubánců žijících v zahraniční, je diskutabilní. Diktátorský režim také zabraňuje pronikání zahraničních trhů a globalizace, což ovšem nelze považovat pouze za negativní. Každá mince má však dvě strany - omezování svobody projevu, tak jako celou komunistickou diktaturu, však Kubánci chápou spíše jako pokračování svého boje za nezávislost, a vedle toho si nejsou jisti, zda by demokratická alternativa místo problematického Castrova režimu nevedla zemi do hlubokých problémů, s jakými se potýká většina ostatních latinskoamerických zemí. A díky těmto problémům vidí obyvatelé těchto zemí Kubu jak svůj vzor.