úterý 14. října 2008

Aristoteles a Giordano Bruno – jejich přínos pro přírodní vědy

Téměř 2 tisíciletí dělí dva učence, o kterých lze říct, že předběhli svou dobu. Oba kvůli svým názorům museli odejít do vyhnanství. Jeden z nich byl dokonce upálen. Ten starší vymyslel teorii, aby ji poté ten mladší mohl vyvrátit. Aristoteles a Giordano Bruno.

Aristoteles, jeden z nejvýznamnějších učenců řecké filozofie, žil 4 století př. n. l. Jak bylo v jeho době normální, zabýval se mnoho vědeckými obory. Jeho dílo je zdůrazňováno v politologii, etice, filosofii, biologii, astronomii i geografii. Dle mého však byl především filozof. Své teorii se sice snažil dokázat objektivními pokusy a důkazy, ale především vycházel ze svých myšlenek a domněnek.
Od svých řeckých předchůdců, především Platóna, se liší snahou obsáhnout co nejvíce věd a také pojetím svých děl. Zatímco Platón svým žákům a čtenářům předkládá otázky, domněnky a náměty k jejich vlastnímu uvažování a tvorbě názoru, Aristoteles přichází s přesnou a jasnou argumentací. Toto pojetí dozajista způsobilo, že mnoho Aristotelových teorií bylo uznáváno až do novověku.
Kromě toho, že Aristoteles se věnoval a stál na počátku mnoha společenských věd (od etiky po rétoriku), jeho přínos můžeme sledovat dodnes ve vědách přírodních. Z jeho snahy porozumět kompletně všem vědám pramení množství spisů z různých oborů, věnoval se anatomii, astronomii, biologii, ekonomii, embryologii, etnografii, geografii, geologii, meteorologii a dalším. Myslím si však, že Aristotelův největší přínos v přírodních vědách je v astronomii, geografii a biologii.
Jakožto geograf popsal dosud známý svět, vyslovil několik důležitých hypotéz. Mezi nejzajímavějšími bych uvedla popis koloběhu vody, živelných pohrom, vlastností moří a základy meteorologie.
Je třeba napsat, že Aristotelovo dílo je také plné chyb a omylů. Ale právě tyto chyby a omyly jsou důležité pro další generace. Když Aristoteles prohlásil, že Země je kulatá a rozdělil Vesmír na část translunární „božskou“ (nad Měsícem) a sublunární „lidskou“ (ve které se nacházela Země), málo kdo by věřil, že o několik století přijde vědec, který tuto teorii popře a nahradí ji jinou.

A přece se tento vědec našel – v roce 1548 se nedaleko Neapole narodil Giordano Bruno. Ve svých patnácti vstoupil do dominikánského kláštera, později byl dokonce vysvěcen na kněze. Díky tomu se mu dostalo rozsáhlého vzdělání v mnoha oborech. Byl však obviněn z kacířství a musel se uchýlit do vyhnanství.
Tehdejší společnost si pomalu zvykala či spíše nezvykala na vědecké teorie, které odporovali jakýmkoliv církevním výkladům o fungování světa. Byl tu již Koperník, který odmítl Zemi jako střed Vesmíru. A nyní přišel Bruno s teorií ještě mnohem odvážnější. Ve své představě o Vesmíru sice převzal Aristotelovu představu a éteru, který vyplňuje volný prostor mezi tělesy, ale odmítl Aristotelovo dělení Vesmíru na translunární a sublunární část, tedy i na „božskou“ a „lidskou“ část Vesmíru.
Přestože nic nemohl podložit konkrétními vědeckými důkazy, vyslovil teorii, že ani Slunce není středem vesmíru, ale pouze jednou z mnoha hvězd; vesmír je nekonečný, existuje nekonečně mnoho sluncí s planetami, které můžou být obydlené. Bůh je dobrý, protože dělá dobré věci, a jelikož je nekonečně světů, které Bůh vytvořil, je tak automaticky nekonečně dobrý.
Pochybuje snad někdo o tom dnes? Bruno však ve své době okamžitě narazil na odpor církve. Které se překvapivě nelíbilo, že to prakticky znamenalo i nekonečnou malost a zanedbatelnost člověka. Bruno tak předběhl svou dobu o několik staletí a byl za to i náležitě potrestán – upálením. Vědecký přínos Brunův sice touto teorií nekončí, zdá se však v porovnání s ní zanedbatelný.

A v čem tedy spočívá přínos Aristotela a Bruna pro dnešní svět? Dle mého je to hlavně v posunutí věd a vědeckých teorií kupředu. Bez toho, aby Aristoteles nezačal zkoumat systém moří a živelné pohromy, nemohli bychom my dnes zkoumat globální oteplování. Kdyby Aristoteles nepoložil základ teorie o Zemi a Vesmíru, nejspíš by Bruno nemohl tuto teorii popřít a změnit, a my bychom ji dnes nemohli brát jako samozřejmost.
Přestože si to často vůbec neuvědomujeme nás dnešní svět stojí na základech, které položili právě tací Aristotelové a Brunové, kteří přišli před námi. A i v dnešní době jiní Aristotelové a Brunové pokládají na tyto základy další sloupy, na kterých bude stát svět v budoucnu.


„Všichni lidé od přirozenosti touží po poznání.“
Aristoteles

úterý 17. června 2008

Rusko-čečenský konflikt

Rusko-čečenský konflikt z přelomu 20. a 21. století, který trvá až do dnes, se může jevit jako něco nového. Ve skutečnosti se jedná o dlouhotrvající spor, který má své kořeny až v 16. století.

Čečenci, kteří ve středověku tvořili samostatný národ, museli neustále bojovat proti cizí nadvládě. Boje proti Turkům v 15. století byly jednou z hlavních příčin přijetí islámu v Čečensku a následných bojů proti křesťanským sousedům – Gruzii a Kozákům. Pod tlakem těchto útoků podepsali Čečenci v roce 1783 smlouvu s Ruskem o ochraně teritoria. V následujících 50 letech byla Čečencům stále více upírána suverenita, což vyvrcholilo v roce 1834 protiruským povstáním pod vedením imáma Šamala. Čečensko získalo opět úplnou nezávislost. Tu ovšem definitivně ztratilo v roce 1859, kdy Rusové za vlády Alexandra II. dobyli pevnost Vedeno a následně donutili imáma Šamala, aby se jim vzdal také.

Čečensko, někdy také nazýváno Čečna, se stalo součástí ruského impéria se zvláštními právy. Kdykoliv se Rusko dostalo do konfliktní či nestabilní situace, pokusilo se Čečensko o obnovení vlastní suverenity. Ale ani v průběhu Rusko-turecké války (1877-8), revoluce v letech 1905 a 1917, občanské války či kolektivizace se Čečensku osamostatnit nepovedlo. Po vytvoření SSSR prošlo území Čečenska několika administrativními změnami, které byly zakončeny v prosinci 1936 vznikem Čečensko-Ingušské ASSR.

Dění během 2. světové války a následné poválečné represe, měly přímý vliv na současný konflikt. V roce 1944 byli Čečenci nařčeni z kolaborace k Němcům, toto obvinění však nebylo nikdy prokázáno. Sovětské úřady rozhodly, že jde o kolektivní vinu, trestem se stala likvidace republiky a vysídlení Čečenců a Ingušů na Sibiř. Návrat do rodné země jim byl umožněn až po Stalinově smrti v roce 1953.

Čečensko-Ingušská ASSR byla znovu obnovena 5.1.1957, a přestože pokračovala diskriminace čečenské menšiny, nebyly neprojeveny snahy o osamostatnění až do rozpadu SSSR, kdy se opět objevila naděje na vlastní suverenitu.

Po roce 1991 nastoupilo Čečensko, tak jako většina tehdejších sovětských republik, cestu k osamostatnění. V listopadu téhož roku vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost vznik Čečenské republiky Ičkerie. Nepodepsání federativní smlouvy v březnu roku 1992, čímž Čečensko formálně zůstalo mimo ruský stát, dalo podnět k ruským vojenským intervencím.

Rusko Čečenskou republiku Ičkerie nikdy neuznalo a nárok na toto území plně znovu projevilo 11. 12. 1994, kdy ruský prezident podepsal nařízení č. 2169 - „O míře bezpečnostní zákonnosti, právu, pořádku a obnovení bezpečnosti na území Čečenska“. Ještě téhož dne vstoupily na čečenské území ruské vojenské oddíly a začala 1. čečenská válka.

Již v únoru 1995 Rusové obsadili hlavní město Čečenska Groznyj a pokusili se o ovládnutí horských oblastí, byli však zahnáni zpět čečenskými partyzány. Na straně Ruska bojovalo až 70 tisíc vojáků, kteří měli oproti 40 tisícům čečenských vojáků, především právě partyzánů, významnou přesilu. Ale špatná připravenost ruských vojáků a velitelů na boje ve městech i přenesení války mimo čečenské území se podepsala na konečné prohře Ruska, které svoji porážku nikdy neuznalo. Oficiálně byla 1. rusko-čečenská válka ukončena podepsáním Chasavjurtské dohody 31.8.1996, na jejímž základě byl problém statusu čečenské republiky odložen na 5 let, čímž byla de facto uznána její samostatnost.

Tuto válku provázelo množství teroristických útoků a to nejen ze strany Čečenců. Podle oficiálních odhadů na ruské straně dosáhly vojenské ztráty 14 000 životů, na straně čečenské bylo zabito nebo pohřešováno pouze 4 000 vojáků, dle ruské armády však počet mrtvých čečenských vojáků dosáhl čísla 15 000. Výraznější následky zanechala válka na civilním obyvatelstvu. O život přišlo 50 – 100 000 lidí, mnozí další byli uneseni, početná část obyvatelstva byla nucena opustit své domovy a uchýlit se do uprchlických táborů.

Ve volbách 27.1.1997 byl zvolen prezidentem samostatného Čečenska Aslan Maschadov. Ve válkou morálně i materiálně zdevastovaném státě se mu nepodařilo znovu převzít kontrolu nad celým územím. Období druhé nezávislosti Čečenska bylo provázeno únosy a přepadeními a u mnohých z nich se nepodařilo zjistit, zda byly připravovány čečenskými či ruskými teroristickými skupinami. I přesto až do podzimu 1999 vládl v Čečensku relativní klid.

Záminkou k další ruské intervenci se stal vstup oddílů Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu a bombové útoky v Moskvě a Volgodoňsku ze září tohoto roku, ze kterých byli obviněni čečenští teroristé. Celá válečná operace byla oficiálně vedena jako protiteroristická akce. 1.10.1999 vstoupily na čečenské území ruská vojska a poměrně rychle obsadily území v okolí řeky Těrek.

Začátkem prosince už bylo ruskými oddíly obsazeno více než 50% Čečenska a 6.12.1999 bylo obklíčeno hlavní město Groznyj. Obyvatelé byli vyzváni k opuštění města a většina z nich pak žila následujících 3 - 5 let v uprchlických táborech na čečensko-ingušské hranici. Útok na Groznyj, ve kterém zbylo několik tisíc čečenských bojovníků, byl zahájen 12.12.1999. Poslední čečenské oddíly čítající asi 2 tisíce vojáků opustily město v noci z 31.1.2000 na 1.2.2000. Už 29.2.2000 federální ruské síly obsadily Šatoj - poslední město, které dosud zůstávalo v čečenských rukou.

Rusko oznámilo vítězství v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené operace a začalo znovu s obnovou Čečenska – Čečenska s ruskou nadvládou. Ale i přes oficiální ukončení ozbrojených operací, boje probíhají dodnes, především v horách a v oblastech, ve kterých operují separatisté. První ruské kroky k ovládnutí země zbavili volební legitimity prezidenta Maschadova a jeho vlády a dosadili do čela Čečenska vládu prorusky orientovanou.

Také 2. čečenskou válku provázelo velké množství teroristických atentátů, nejznámější z nich jsou přepadení moskevského divadla na Dubrovce čečenským ozbrojeným komandem během představení muzikálu Nord-Ost, útok islámských čečenských secesionistů na školu v obci Beslanu či vyhození do povětří dvou ruských civilních letadel sebevražednými útočnicemi - tzv. šáhidkami. Ztráty na životech z této války nejsou dosud oficiálně známy, ale odhaduje se, že během prvních čtyř let přišlo o život 7 620 Rusů a 5 000 Čečenců.

Přestože Rusko válečný konflikt ukončilo už v roce 2002, partyzánské boje přetrvávají dodnes a podle zahraničních pozorovatelů nelze považovat 2. čečenskou válku za ukončenou. Současným čečenským prezidentem je Ramzan Kadyrov, který je silně prorusky orientovaný. Ekonomika země se po válce vzpamatovává jen velice pomalu. Ale například z hlavního města Groznyj se stává moderní metropole. Budují se nové budovy univerzity, vládních orgánů či obchodů, na druhé straně mnoho rodin, které se vrátily z uprchlických táborů, musí bydlet v rozbořených bytech. Bezpečností situace není ani v současnosti dobrá, přestože již ve městech neoperuje mnoho separatistických skupin, nejsou únosy lidí neobvyklým jevem.

Čečenské války sice nestály mimo pozornost zahraničních médii, ale ostatní státy se do tohoto konfliktu nevměšovali. Důvodem tohoto odstupu byl především fakt, že šlo o konflikt uvnitř státu a zasahováním do něj by došlo k narušení ruské suverenity. Tento postoj je některými novináři a především čečenskými uprchlíky zpochybňován. Na povrch také vyplouvá porušování lidských práv a válečné zločiny, které byly páchány na obou stranách. Takzvané filtrační tábory v Čečensku řada pozorovatelů přirovnává ke koncentračním táborům. Na čečenské straně operovaly a dodnes operují ozbrojené separatistické oddíly, které jsou podporovány muslimskými teroristickými skupinami.

Rusko-čečenský konflikt není ani po 200 letech trvání u konce. Nelze předpokládat, že se Čečenci vzdají naděje a nároku na samostatnost, tak jako, že se Ruská federace vzdá nároku na čečenské území.

čtvrtek 8. května 2008

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 6. díl

5. den – pátek 29.6.

A je tu poslední den, nevěřili byste, jak rychle to všechno uběhlo. Ráno jako obvykle ranní procedury. Jenom „dobré ráno“ se trochu protáhlo, protože jsme hodnotili celou LŠ. Snídaně jako obvykle skvělá, ale ihned po snídani se začalo všechno chystat na vrchol dnešního dne – konferenci. Poslední úpravy, zkouška techniky, sehnat oblečení a všechno mohlo začít. Nejdřív přivítání nás i hostů, ale pak už jsme se mohli prezentovat. Nejdřív přišla skupinka, která nám pomocí prezentace a výkladu přiblížila globální problémy.

Druzí na řadě jsme byli my. Na začátku jsme celý sál nechali co nejvíc zatemnit, my (já, Terka, Svaťa, Páťa) jsme si stoupli každý do jednoho rohu, potom se pustila prezentace a my jsme četli různé údaje (př.: 1,2 mld lidí jsou nuceny žít s denním příjmem nižším než 1 USD na den, polovina africké populace je mladší 20 let, na světě je 132,7 mln sirotků, na zbrojení je investováno 10 x více než na základní vzdělání …), mezi čtením údajů Terka vždycky „cinkla“ na zambijský zvon. Potom jsme si všichni čtyři sedli dopředu na zem zády k ostatním, na sobě jsme měli šátky, změnila se prezentace a my jsme vyprávěli příběhy 3 lidí v první osobě, jako by jsme to byli my. První – můj příběh byl o tibetské holčičce, která kvůli tomu, aby mohla chodit do školy musela přejít hranici do Indie – v zimě a metrovém sněhu, pouze s tatínkem, maminku musela nechat v Tibetu. Druhý příběh byl o africké mamince, která měla dvě děti, všichni hladověli a ona nemohla udělat nic víc než jim každý den uvařit polévku z kamení a pomalu čekat na jejich smrt. Poslední příběh vyprávěl o filipínském tatínkovi, který se staral o své děti, se kterými bydlel ve slumu v Manile, háček byl v tom, že tento tatínek byl invalida bez nohou. Po dočtení příběhů jsme nechali snad nabytý dojem doznít a mohla pokračovat další skupinka.

Téma, které nám představila, byla rozvojová spolupráce. Holky nakreslily takový komiks o adopci na dálku, na kterém nám představili příklad pomoci. Ty obrázky byly opravdu moc pěkné :-). Poslední skupinka měla téma mezikulturní dialog nebo něco v tom smyslu, už si to nepamatuji úplně přesně. Naopak přesně si pamatuji, jak toto téma ztvárnily. Každá z nich představovala zástupkyni jedné kultury – Evropanku, Arabku a Afričanku, byly tak i oblečené, a každá vyprávěla pohádku ze své kultury, africká pohádka byla navíc doplněna tancem :-).

Po prezentaci každé skupinky ještě následovala diskuze a hodnocení vystoupení. U něčeho se vedli delší debaty, někdy kratší, a našli se jak pozitivní tak negativní strany jednotlivých vystoupení. Po všech prezentací následovalo jejich celkové hodnocení a také hodnocení celé LŠ. Poté jsme každý obdrželi osvědčení o absolvování LŠ a taky tašku se spoustou informačních materiálů, knížek a taky s fairtrade čokoládou :-) – no prostě, abychom si mohli rozšiřovat znalosti! Dále ještě byli ocenění batohem ti, kteří měli nejlepší eseje nebo prezentace. Potom ještě několik závěrečných slov, foto, balení, úklid a poslední výborný oběd, opět foto, loučení a odchod…

Odjížděli jsme ve dvou vlnách, na nádraží jsem si koupila jízdenku a jela zbývající holky ještě šalinou kousek doprovodit. Na zastávce, kde jsem vystoupila mě potkala novinářka z nějakých olomouckých novin, která dělala anketu, tak mě vyzpovídala a vyfotila :-) (v životě jsem to vydání neviděla…). Tak jsem se vrátila na nádraží a nasedla do vlaku směr domů. Byla jsem sice strašně unavená, ale cestou jsem si ještě stihla prohlídnout obsah tašky, kterou jsme dostali a prolistovat knížky. Nejvíc jsem se však těšila až se pořádně vyspím :-)...

Závěrem

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky byl asi ten nejúžasnější první týden (prodloužených) prázdnin, který jsem zažila. Ačkoliv jsem se k ní dostala úplně náhodou, prezentaci stihla udělat jen tak tak, a vůbec jsem nevěděla do čeho jdu, nakonec to stálo za víc než za všechny překážky, útrapy a náhody.

Sluňákov, místo kde jsem jeden týden žila, je v krásném prostředí a vůbec celý prostor byl krásný a nad očekávání luxusní. Další věcí, kterou musím pochválit je jídlo, se školní jídelnou se to nedá v nejmenším srovnávat :-), a kupodivu jsem ani neměla hlad. A ještě, abych nezapomněla musím vyzdvihnout pytle na sezení, které si od té doby chci pořídit do pokojíku. Takže ubytování, stravování atd. bych hodnotila za jedna.

Od rána do noci nabytý program naprosto předčil mé představy. Sice jsem vůbec nevěděla, jak to bude probíhat, ale takto zajímavý program jsem nečekala. Zajímavý hosté, zajímavá témata, skvělé zkušenosti, suprové odreagovací hry atd. Tolik informací jsem během jednoho týdne ještě v životě nezpracovala. Program tedy hodnotím jedničkou s hvězdičkou.

A obrovskou pochvalu a díky si určitě zaslouží i „vedoucí“ – Jarka Lamačová a Lenky, které pro nás celou LŠ připravili. Myslím si, že i my účastníci jsme dokázali vytvořit dobrou partu a navázat nová kamarádství.

Jak už jsem mockrát psala, LŠ byla pro mě obrovskou zkušeností a doporučila bych ji všem lidem, které alespoň trochu zajímají osudy lidí, kteří se nemají tak dobře jako my. Ten týden na LŠ bych nevyměnila za nic. I když jsem musela oželet školní výlet a vysvědčení (toho mi teda vlastně moc líto nebylo…)… LŠ mi dala mnohem víc a jsem doopravdy ráda, že jsem se jí zúčastnila. Takže na závěr prostě jenom díky za všechno všem co se na LŠ podíleli!!!

úterý 15. dubna 2008

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 5. díl

4. den – čtvrtek 28.6.

Na LŠ všechno ubíhá závratnou rychlostí. A tak je tu čtvrteční ráno. A s ním i běžné ranní procedury, po kterých jsme se sešli na přednášku o Zahraniční rozvojové spolupráci ČR a o Evaluacích. Obě tyto témata nám přiblížila opět Lenka Černá. Z České republiky se v průběhu posledních 15 let (myslím) stal z příjemce poskytovatel zahraniční rozvojové spolupráce. A třeba i právě proto, že je ČR v poskytování zahraniční rozvojové pomoci spíše nováčkem, bylo se co nového dozvědět. Třeba o 8 prioritních zemích ČR: Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam, Zambie. Druhé téma na programu byla Evaluace. Evaluace podle slovníku je „určení hodnoty, ocenění, odhad“. My jsme se bavili o hodnocení projektů zahraniční rozvojové spolupráce. Jak taková evaluace funguje nám bylo ukázáno na evaluaci projektu v Etiopii, který realizoval Člověk v tísni. Během přednášky jsme se kromě systému a provádění evaluace dozvěděli také, jak tento projekt, o kterém už částečně mluvil i Jiří Plecitý v úterý, vypadá v praxi a z pohledu místních obyvatel. Na nevždy veselých příbězích jsme si také ukázali problémy, se kterými se lidé v rozvojových zemí potýkají. Na závěr jsme opět dostali prostor pro dotazy a diskuzi.

Tato přednáška trvala až do oběda, po kterém jsme měli chvilku volna. Toto volno však téměř všichni využili k přípravě na páteční konferenci. Naše skupinka pracovala hlavně na prezentacích, které budeme potřebovat, a taky na jsme hledali a přepisovali ty tři příběhy.

Volno však rychle uteklo a my jsme se sešli dole na další aktivitu. Rozdělili jsme se do tří skupinek a rozešli se po Sluňákově. Každá skupinka dostala papírek s úkolem: Doplňte zbývající rozvojové cíle tisíciletí. Na papírku jsme měli 3 cíle napsané a na ostatní jsme měli přijít sami. Začali jsme vzpomínat a dali by jsme to i dohromady, jenom jsme neznali přesné znění. To už se ovšem přiřítila jedna ze zbývajících skupinek a ptala se nás, které rozvojové cíle máme napsané my. Po chvíli přišla i poslední skupinka. Tak jsme si navzájem sdělili, které cíle máme, protože každá skupinka měla uvedené jiné. Po chvilce „opisování“ jsme je měli komplet všechny všichni a mohli se vrátit zpět do „učebny“. Tady jsme si ještě pro jistotu všechno zkontrolovali a s Leňou probrali, jak tato aktivita probíhala. Po té jsme se podívali na reportáž ČT právě o rozvojových cílech tisíciletí. Následovala prezentace, ve které jsme se o každém cíli dozvěděli konkrétní informace. Dostali jsme také materiály, které tuto problematiku celkem konkrétně rozebírají. Protože už jsem o rozvojových cílech tisíciletí slyšela, bylo pro mě jednou z nejpřínosnějších věcí to, že jsem si uvědomila, že rozvojové cíle tisíciletí se nevztahují pouze na rozvojové země, ale také na země vyspělé, bez jejichž zapojení by v žádném případě nešli uskutečnit.

Na aktivitu o rozvojových cílech tisíciletí plynule navázala přednáška o mezinárodní rozvojové spolupráci. Jaký je rozdíl mezi humanitární pomocí a rozvojovou prací jsme se dozvěděli už v pondělí. A během této přednášky jsme se dozvěděli, že rozvojová pomoc se dělí na bilaterální a multilaterální, kolik který stát dává na rozvojovou spolupráci, co všechno se do ní vůbec zahrnuje, jaký je vztah OSN a EU k rozvojové spolupráci a ještě mnoho dalších informací.

Po této přednášce jsme se zase pustili do přípravy prezentací na zítřek. Dodělávali jsme poslední detaily, časovali prezentace, tiskli texty atd. Kromě toho jsme taky chystali program na rozlučkový večer. Něco už jsme vymýšleli a připravovali včera, ale to byly spíš jenom nápady a konkrétní podobu dostaly až nyní. A tak se chystalo a chystalo. A když bylo všechno připraveno, šli jsme se převléct do „afrického“ oblečení, které jsme si měli dovést z domu právě pro tuto příležitost. Ještě jsme chvilku čekali než přijedou Keňani, ale ihned po jejich příjezdu mohl rozlučkový večer začít.

Nejprve jsme se vrhli do hor jídla, které pro nás byly nachystané. Výběr byl široký, prostě pravý raut. Když už jsme byli všichni relativně najezení, mohl začít program. Nejprve jsme pustili připravený mix české hudby. A poté jsme se snažili naučit Keňany polku. A taky písničku Škoda lásky. Moc jim to sice nešlo, ale snažili se! Potom jsme si role vyměnili a Keňani nás učili zase jejich tance. Což byla fakt sranda. Tančili jsme v kroužku, jeden Keňan, které mu to fakt šlo – naprosto jsme nechápali jak může provádět takové pohyby, jaké prováděl, tak tento Keňan nám, dá se říct, předtančoval. No a my jsme se to po něm snažili opakovat. Abych nezapomněla, ještě proběhlo společné focení. Poté se někteří odebrali spát, jíst nebo si jen tak povídat, někteří zůstali na „parketě“. Já a Mája jsme si chvilku povídaly s holkami z Keni, chvilku tančily, chvilku jedly a tak dál. Když už měly Keňanky odjíždět ještě jsme se s nimi šly vyfotit. Potom jsme si ještě povídali s těmi, kteří zůstali. A nakonec jsem šla Máji uplést copánky a tak jsme si ještě povídali s Májou. Jelikož to už byl poslední večer, tak jsem ještě zůstala v „knihovničce“, kterou nám z různých knížek a jiných materiálů sestavily vedoucí. Tak jsem se zavrtala do těch pohodlných pytlů a četla a listovala a prohlížela obrázky. Postupně se mi však začaly zavírat oči, tak jsem se rozhodla, že půjdu spát…

čtvrtek 20. března 2008

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 4. díl

3. den – středa 27.6.

S postupující dobou se stává ranní stávání čím dál tím těžší. Trošku probrat se můžete při „dobrém ráno“ a u snídaně, které tu byly vcelku hodně luxusní :-) a dobré samozřejmě.

Po snídaní jsme se opět odebrali na přednášku. Téma bylo Mezinárodní obchod. Nejdřív jsme se dívali na prezentaci o světové bance a podobných institucích. Taky si tam myslím bylo i několik vtipů o rozdílu mezi bohatým a chudým světem :-). No každopádně po přednášce následovala „praktická část“.

Rozdělili jsme se do 4 skupinek a tím vytvořili skupiny států, které mezi sebou jednají ve WTO (World Trade Organisation = Světová obchodní organizace). Náš úkol bylo prostudovat si informace o jednotlivých skupinách a připravit se na jednání. Což znamenalo: napsat priority a postoje naší skupiny v oblasti zemědělství, vybrat z ostatních skupin naše případné spojence a naše protivníky. Jak už jsme psala, skupiny byly 4, pro představu navíc ještě uvádím taková hesla, která vystihují zemědělskou politiku jednotlivých skupin. Cairnská skupina – volný obchod a zemědělství jako byznys; USA – strategická citlivost a obchodní příležitosti; EU – multifunkční zemědělství a neobchodní zájmy; G90 – eroze preferencí a potřeba pomoci. Já jsem byla ve skupince EU. Shodli jsme se na tom, že si vcelku stačíme sami, takže nechceme, aby nás „zaplavilo“ levné ale nekvalitní zboží hlavně z Cairnské skupiny. Na druhou stranu jsme ochotní pomáhat bývalým koloniím. A některé zájmy, především oblasti ochrany životního prostředí, máme společné s USA. Když jsme si to tak pěkně ve skupinkách (naše seděla v „pytlích“ na chodbě :-) domluvili a zvolili si mluvčího, mohli jsme začít diskutovat navzájem.

Nejdříve každá skupina představila svůj „program“ a potom jsme začali vyjednávat spolupráci nebo nespolupráci. Vcelku jsme se do toho vžili, takže místy byla debata doopravdy vášnivá, tak si pak dovedu teda spíš nedovedu představit, jak to vypadá doopravdy, když o něco jde.

Vyčerpání diskuzí jsme se odebrali na oběd, myslím, že ve středu bylo nejméně jedlé jídlo z celého týdne – nějaký sojová „maso“ nebo co, ale jinak tu vařili fakt výborně. Po obědě jsme měli chvilku volno. Což jsem využila k lenošení v posteli, čtení nějaké zajímavé knížky, kecáním se spolubydlící Verčou a místy i spaním.

Odpočinku bylo potřeba, protože následovala vysoce pohybově aktivní činnost. Rozdělili jsme se na 2 skupiny – pro snadnější přesun, a odebrali se do Olomouce do lanového centra. Tady jsme se sešli s Keňany. V lanovém centru nám nejdřív vysvětlili takové ty základní věci, pravidla jištění, bezpečnost atd. Pak jsme hráli takové „rozcvičovací“ hry. Třeba chození po kládě poslepu :-). Potom jsme se opět rozdělili – tentokrát na 3 skupiny. Jedna šla na nízká lana (v té jsem byla i já), další na vysoká lana a poslední na „týmová“ lana. Během asi 2 hodin jsme se na všech lanech vystřídali. V lanovém centru jsem byla podruhé, ale na lanových překážkách lozím celkem často. Takže mě to celkem šlo, a ani moc jsem se nebála – možná spíš na smůlu, ale každopádně jsme si to užívala. Nízká lana byla spíš taková rozcvička, když i tady se našla nějaká složitější cesta. Teprve u vysokých lan začala ta pravá sranda. Někdy jsem měla pocit, že jsem na některé překážky moc malá (vzrůstově), ale kupodivu jsme ani jednou nespadla :-). I ostatním to šlo úplně úžasně, teda našim… Protože pozorovat Keňany byla strašná sranda, většina nich se celkem dost bála, ale někteří měli trošku sebevražedné sklony, no ale našli se i tací, kteří se fakt hodně snažili. Nejlepší bylo, když jeden Keňan dolezl do půlky překážky a pak se vrátil zpátky :-), no jiný kraj jiný mrav. Nakonec nás čekali týmová lana. No ono to byly spíš překážky pro dvojce a pak ještě takový skok z kůlu na hrazdu. Jednu z těch dvojičkových překážek jsem absolvovala z Májou a druhou s Verčou, a zvládly jsme to celkem obstojně. Skok na hrazdu se mi skoro úplně povedl, jen se tam udržet :-D.

No pak už se naše skupinka odebrala zpátky na zastávku a odtud busem zpět na Sluňákov. Protože jsme přišli asi o půl hoďky dřív než druhá půlka, měli jsme ještě čas si trošku odpočinout a v klidu povečeřet. Po večeři i během ní jsme ještě ve skupinkách domlouvali prezentace na pátek a začali jsme pracovat na konkrétních věcech. Což třeba u nás znamenalo vytvořit 2 powerpointové prezentace, napsat 3 příběhy a zajistit „scénu“. Kromě toho jsme začali vymýšlet i program na čtvrteční večer, kdy se měl konat rozlučkový večírek s Keňany.

Ale přípravě na dny budoucí jsme se celý středeční večer samozřejmě nevěnovali. Čekala nás totiž strašně zajímavá přednáška Lenky Černé o Ugandě a o Fair tradu.

Lenka nám nejdřív povídala o tom jak odejela na rok do Ugandy. Musela si to zaplatit, vůbec nevěděla jak to tam funguje, lidé od ní očekávali víc než mohla udělat, ale nakonec tady založila adopci na dálku. Z celé LŠ toto byla asi nejdrsnější životní zkušenost, co nám kdo povídal.

Pak následovala přednáška o Fair Trade. Už jsem o tom předtím něco slyšela, ale co to je jsem se dozvěděla doopravdy až nyní. Začali jsme takovou malou hrou o fairtrade čokoládu. Ve třech skupinkách jsme měli za úkol napsat co nejvíc kritérií, podle kterých se řídí Fair Trade. Výsledky byly nerozhodné, a tak jsme tu čokoládu snědli všichni dohromady. Mimochodem byla moc dobrá :-). No a pak už začala Lenka mluvit o Fair Tradu. Jelikož je tento systém celkem dost složitý, občas jsem se v tom trochu ztrácela, ale nejdůležitější je, že je to jeden z nejlepších a nejjednodušších způsobů jak můžou obyčejní lidé z bohatých zemí pomoci lidem ze zemí chudých. V ČR je myšlenka fair tradu (= spravedlivého obchodu) teprve na počátku, ale v západní Evropě jsou fairtrade výrobky to dobře dostupné zboží. Na závěr jsme ještě dostali fairtrade bonbóny – byly to nejlepší bonbóny, které jsem kdy jedla! Někteří se pak odebrali spát, ale pár nás ještě zůstalo a ptali jsme se Lenky na to, co nás ještě zajímalo. Protože Lenka mluvila z vlastní zkušenosti, bylo to fakt zajímavé poslouchat.

No ale celý den byl opět náročný, ale skvělý, takže nakonec jsem se okolo půlnoci (jak jinak) dostala do postele, tak dobrou noc!

úterý 26. února 2008

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 3. díl

2. den – úterý 26.6.

Každé ráno byl budíček – tzn. nějaká hudba, něco po sedmé, ale nebyl povinný, takže jsem ho vždycky zaspala. O půl osmé začínala rozcvička – africká taneční, ale já jsem se nedonutila nikdy tak brzo vstát. „Povinné“ bylo se dopravit na tzv. dobré ráno. Bylo to hlavně hodnocení dne minulého a různé probouzecí hry. Kreslili jsme, vyplňovali dotazníky, protahovali se a tak různě.

Po „dobré ránu“ byla snídaně. Ta úterní byla trošku zvláštní, protože stoly a židle byly rozmístěny tak, že u jednoho stolu stálo 8 židliček, u 2 stolů 5 židliček a u 4 stolů 3 židličky, nebo tak nějak to bylo. Na stolech stály vlaječky různých zemí, já jsem přišla mezi posledními a zbyl na nás největší stůl. Pak se začala přinášet snídaně. A šlo to přímou teda nepřímou úměrou, čím víc židliček u stolu tím míň jídla a horší chování „číšníků“. Takže u našeho stolu jsme měli jídla hory a navíc ještě obrovský výběr, zatímco ostatní se dělili o několik krajíčků vánočky. A tak začali žadonit o „humanitární pomoc“, kterou jsme jim (naše „číšnice“ s notnou dávkou nesouhlasu) poskytli. Vlaječky na stolech byly totiž rozložené takto: malý stůl, moc židlí a málo jídla – chudé země, střední stůl, ale stejně dost židlí a ne moc jídla – ani chudé ani moc bohaté země, velký stůl a málo židlí a hory jídla – bohaté země. Podobně je to i ve světě co se týče rozdělení jídla a bohatství. Když jsme tuto aktivitu prodiskutovali, mohli jsme se najíst dosyta všichni.

Po snídani následovala první úterní přednáška (měla bych to psát do uvozovek, protože ono vlastně není přednáška jako LŠ – přednáška, ale abych se nezdržovala budu uvozovky vynechávat, tak si je tam přimyslete :-). Téma této přednášky bylo Člověk v tísni v Etiopii. Protože jsme dělali sbírku Postavme školu v Africe, tak jsem na tu přednášku byla hodně zvědavá. Sice nebyla jenom o sbírkových školách, vlastně tím líp. Zase se mi asi nejvíc líbili takové ty osobní příběhy různých děcek. Ale konečně jsem se dozvěděla, jak to tam vlastně přesně chodí a vypadá. Zaujalo mě třeba, že tam nemají nic jako u nás učňáky a tak tam jeden Člověk v tísni založil. A nebo věřili by jste, že v Addis Abebě mají univerzitu? Suprové je taky, že po každé přednášce nebo spíš během ní se můžeme ptát na to co nás zajímá (taky malinko rozdíl od normální školy, že … :-). Nakonec máte po přednášce hlavu plnou různých informací a říkáte si, že si na ně třeba někdy vzpomenete. Na začátku LŠ jsme dostali složky a papíry na poznámky, já si ale moc nezapisuju a raději poslouchám. Protože když si zapisuju tak mám pocit, že mi strašně moc věcí uteče.

Po Etiopie jsme se ještě vrátili k chudobě. Byl to blok různých aktivit. Na začátku jsme si měli stoupnout k jednomu ze tří obrázků, který podle nás vystihuje nejvíce chudobu. Ty obrázky byly malované takovou zajímavou technikou, takže na nich nešlo moc poznat :-). Potom jsme v těch obrázkových skupinkách měli napsat atributy chudoby, a nakonec jsme se ještě bavili o rozdílu mezi chudobou relativní a absolutní. Protože jsme o chudobě psala na konci roku slohovku v angličtině, tak jsem si myslela, že o tom celkem dost vím, ale zjistila jsem, že jsem o tom nevěděla skoro nic :-).

Pak přišel na řadu oběd. Ale nebyl to obyčejný oběd, byl to oběd s Keňany. Ti Keňani a Keňanky byli fotbalisti ze slumu v Nairobi. V ČR byl na necelý měsíc v rámci projektu Fotbal pro rozvoj. Což je projekt na snižování chudoby ve slumech. Děcka, který jsou do tohoto projektu začleněni (v rámci organizace MYSA), tvoří fotbalové týmy a hrají mezi sebou jakousi ligu. Dostávají za to body, ale taky za různé brigády, za to, že chodí na tréninky atd. A ti co mají nejvíc bodů se můžou dostat na nějakou dobu do zahraničí, většinou do Evropy. No a tak jsme je měli i my na LŠ. V jídelně jsme byli rozdělení ke stolům. Já jsem byla u stolu s Wendy a s Keňanem Georgem. Během obědu jsme měli za úkol zjistit navzájem odpovědi na „Lunch question“: Co je to Fotbal pro rozvoj? O čem je Letní škola? Proč jsme se přihlásili na LŠ? Co je to MYSA? Jak se ti podařilo dostat do ČR? Co je Sluňákov? Jaké je typické české a keňské jídlo? a Jaký je tvůj oblíbený fotbalista? – s touto otázkou jsem měla trochu problém, protože jsem žádného fotbalistu neznala :-). A tak nám George začal vysvětlovat, kde který africký fotbalista hraje v Evropě a jak moc je dobrý. Taky se nám snažil vysvětlit odpovědi na ostatní otázky a my jsme se taky snažily, ale nakonec nám přišlo lepší zkoušet porozumět Georgovi než mu něco vysvětlovat :-). On nám za to krásně vysvětlil co to je a jak to chodí na boarding school. Pak jsme se dostali od angličtiny k dalším jazykům, tak nám Georgie vysvětloval keňská nářečí a naučil nás svahilsky říct ahoj = jambo, nashledanou = kwa heri a samozřejmě I love you = nakupenda. Tak jsme se pak Georgie snažili naučit i něco česky. Ale ahoj se moc neujalo, na rozdíl od jambo, kterým byli Keňani (později už nejen Keňani) schopní zdravit třeba i desetkrát za minutu :-).

Po obědě jsme se přesunuli ven z budovy. Odešli jsme na takovou zvláštní travnatou plochu, kde nás s Keňany čekali teambuildingové aktivity. Jelikož to všechno probíhalo hlavně v angličtině, tak to byla docela sranda. Co si pamatuju, tak jsme dělali taková ta monstra z lidí (tolik a tolik rukou a nohou musí být na zemi atd.), pak jsme dělali uzly, když jsme se drželi všichni ve skupině lana (to naší skupině moc nešlo :-). A pak byla fakt skvělá aktivita – schody. Postavili jsme se do dvou řad naproti sobě a vždycky dvojice drželi jedno dřevo (takovou kulatinu) – schod. A každý pak měl za úkol přejít po těch „schodech“ na druhou stranu a přelízt při tom provázek, který byl tak 1,8 m nad zemí. Pak jsme se přesunuli do takového lesíka a tam jsme zase měli za úkol postavit z lan a z těch dřev nějakou konstrukci tak, aby se tam všeci vlezli a byli aspoň 0,5 metru nad zemí. Tak to byla taky sranda, ale nakonec se nám to podařilo.

Když jsme se přesunuli zase zpátky na Sluňákov, měli jsme chvilku volna. Po volnu jsme se zase sešli dole. Nejdřív jsme si dělali test „jakou roli hrajeme v týmu“. Myslím, že my vyšlo chrlič nebo tak nějak se to jmenovalo :-). No a pak na nás vedoucí vychrlily důvod, proč jsme si ten test dělali. Byli jsme rozděleni na 4 skupinky podle témat našich prací ze soutěže o účast. Každá skupina dostala téma (podobné jako popisovala ve svých pracích), témata byly: globální problémy, rozvojová pomoc a spolupráce, multikulturní dialog a chudoba. Já jsem byla ve skupince „chudoba“ se Svaťou, Páťou a Terkou. No ale k čemu ty skupinky byly? Náš úkol byl vytvořit nějakou prezentaci (není tím myšleno prezentaci powerpointovou) na „své“ téma. A tu svoji prezentaci předvést na konci LŠ v rámci závěrečné „konference“.

Naše skupinka se sešla na „polštářích“ na balkóně, nejdřív jsme si přečetli své práce, teda spíš esej Páti a Svati, protože já a Terka jsme dělaly prezentace a ty jsme viděli už dřív. No a pak jsme prostě jenom chrlili nápady, a když už jsme žádný neměli, tak jsme se šli navečeřet a po večeři jsme začali našim nápadům dávat konkrétní podobu. Vymysleli jsme celkem zajímavou prezentaci, ale její popis si nechám až na „konferenci“.

Po naší skupinové práci na prezentacích, jsme se zase sešli dole. Dalším hostem byl učitel Jerry ze Zambie (ze školy v Masuku, myslím). Ten nám povídal jak o Zambii, tak o škole. Mluvil anglicky, a i když to vždycky někdo překládal, musím napsat, že jsme mu celkem rozuměla :-). A co mě zaujalo? Třeba, že africký symbol míru je eagle – orel („a ne žádná slabá holubice“ :-). Systém of education je v Zambii skoro stejný jak ve Velké Británii. A věděli jste, že Zambie je jedna z politicky nejstabilnějších zemí Afriky? Taky nám Jerry vyprávěl jak si musel kupovat svou manželku za krávy a jak to tam vůbec v takových věcech chodí. Též říkal, že se diví, že v ČR spousta lidí říká, že jsou křesťané a přitom se tak vůbec nechová a že v Zambii je to jinak. No a třešničkou na dortu byla hudební produkce, Jerry každému rozdal nějaký „hudební“ nástroj – ruce, nohy, skleničky, lžičky atd. a taky každému určil nějaký rytmus, sám pak bubnoval na bongo. Divili byste se jak z toho může vzniknout zajímavé hudební vystoupení :-). No a u hudby jsme ještě zůstali, ale přidali jsme k tomu tance, který nás Jerry naučil (pamatuji si ho doteď, ale popsat slovy bych ho asi nedokázala), zajímavý bylo, že jsme to tančili na českou písničku :-). Někteří pak odtančili do pokojů, ale já, Verča a Mája jsme se ještě chvilku nechali od Jerryho učit hrát na bongo a povídali jsme si s ním. Tak jsme se do postele dostaly tradičně až kolem půlnoci. Dobrou noc ….

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 2. díl

1. den – pondělí 25.6.

Na Sluňákově už nás čekaly 3 vedoucí (Jarka – ta paní z telefonu :-), a dvě Lenky). Byli tam už i další účastníci, a tak během půl hodiny jsme se tam sešli všichni – 15 holek a jeden kluk :-). Dostali jsme jmenovky a šli jsme si rozdělit pokoje. Já jsem byla na pokoji s Verčou z Hranic. Potom co jsme si vybalili a trochu se rozkoukali, byl hned oběd. Který byl fakt výborný, už sice nevím přesně co bylo, ale vím, že to fakt bylo skvělé (žádná školní jídelna ;-), protože vlastně celý týden (až na jednu výjimku) paní kuchařky vařili úplně skvěle.

Po obědě jsme se sešli v jedné místnosti – učebně, klubovně, v místnosti, ve které jsme strávili tak půlku LŠ :-). Tady jsme si zahráli několik seznamovaček, nejenom teda na jména, které jsem si stejně za ten první den nezapamatovala …, ale samozřejmě taky na zájmy atd.

Potom jsme se odebrali na prohlídku Sluňákova. Ještě jsem zapomněla napsat, jak je Sluňákov strašně luxusní, takže teď je ta pravá chvíle. Sluňákov je nízkoenergetická obrovská budova. Má dvě patra, ve kterých najdete velký sál, jídelnu (která je z jedné celé strany prosklená a má poměrně vysoký strop – krása), několik „učeben“ , pokoje a samozřejmě ještě další místnosti jako jsou kanceláře atd. Budova je to poměrně nezvyklá, zvětší části ze dřeva, z jedné strany je to vlastně obyčejný kopec, z druhé strany je zase po celé délce pavlač a tato strana je celá prosklená. Kvůli vlastností nízkoenergetického domu jsou na prosklené straně něco jako obří červené a žluté „žaluzie“, které se automaticky stahují podle intenzivity sluníčka. Na střechu Sluňákova se dá vyjít, je odtud krásný výhled na okolí, navíc si připadáte jako na nějaké hoře (nebýt komínů čnících ze země). No ale zpět do interiéru. Funguje tady nějaký složitý systém výměny vzduchu (myslím že se to jmenuje rekuperace), takže je tu stále poměrně teplo nebo příjemně chladno a taky takový zvláštní vzduch. Jak už jsem psala budova je hlavně ze dřeva. Ze dřeva je taky vybavení interiéru. Náš dvoulůžkový pokoj byl vlastně taková dlouhá nudle, s zvláštně uspořádanými postelemi nad sebou, tak že vlastně tvořily zároveň i skříň na věci. Ještě jsme tam měli stůl a samozřejmě přístup na pavlač – balkón. Pokoje byly v patře, a protože se budova postupně snižuje, tak když jste došli na konec chodby s pokoji mohli jste vidět do jídelny. Protože Sluňákov je celkem dost nová stavba, dýchalo to tu ještě novotou, ale ubytování lepší než jsem si mohla představit v tom nejlepším snu.

Tak jsme si tedy prohlédly Sluňákov a pak se odebrali ven a pokračovali v úvodních aktivitách. Kreslili jsme řeku života, říkali svá očekávání, jak se zabýváme rozvojovou pomocí a spoluprácí. Venku jsme ještě taky dělali aktivitu, jak moc souhlasíme/nesouhlasíme s různými výroky spojenými s rozvojem, a samozřejmě jsme o těch výrocích diskutovali :-).

Následovala krátká přestávka, ale opravdu jenom úplně krátká jak bylo po celou LŠ zvykem, protože času nebylo nazbyt. A po přestávce přišla první „přednáška“. Téma bylo Globální problémy a úvod k rozvoji a „přednášel“ nám Doc. RNDr. Pavel NOVÁČEK, CSc. z UPOL :-). Moc si z této přednášky nepamatuju, teda spíš si pamatuju jenom pozadí prezentace a to že ekologie je hospodaření přírody :-). Ale v ten moment, kdy jsem byla zahlcena informacemi mi to přišlo celkem zajímavé.

Ještě před večeří nám vedoucí nalepily na záda lístečky s pojmy a s definicemi tak, že jsme vždycky tvořili dvojici, do kterých jsme se měli po večeři rozdělit. Samozřejmě, že jsme nevěděli co máme zrovna my na zádech, takže záleželo na naší spolupráci. Některé pojmy byly jednoduché, ale některé si byly vcelku dost podobné, takže jsme si nebyli jistí koho ke komu přiřadit, ale myslím, že jsme to zvládly přiřadit všechno dobře. Po této aktivitě jsme si ještě na příkladu záplavách v Zambii? Ukazovali jaký je rozdíl mezi rozvojovou a humanitární pomocí.

Potom jsme se přesunuli do sálu, kde nás čekal program o Brazílii. Ten si pro nás připravil Jarek Kotal, který tam pracuje na projektu Change the game, a z celé LŠ na něho mám asi nejpestřejší vzpomínky. Na začátku jsme se bavili o tom, co víme o Brazílii. Potom nám pustil brazilskou hudbu a na podlaze bylo spoustu fotek z Brazílie, které jsme si mohli prohlídnout a taky jsme si mohli vyzkoušet hry děcek z favelas. Třeba „stolní fotbal“, flowersticky, petky na otlučení kloubů :-) a další. Když jsme si to všechno (nebo aspoň něco, protože na to bylo celkem málo času) vyzkoušeli, měli jsme za úkol si vybrat nějakou fotku, která nás oslovila a pak jsme mluvili o tom proč. No a pak už začal Jarek mluvit o favelas (slumech) v Brazílii, nebyl to však výklad jak ve škole, ale „nutil“ nás myslet :-), třeba o tom co by jsme uvařili za 30 Kč na den pro celou rodinu. Taky bylo skvělé, jak nám v prezentaci ukazoval fotky konkrétních dětí a říkal k nim jejich většinou nepříliš šťastné příběhy.

Za okny se pomalu stmívalo a program o Brazílii končil. Byla jsem z něj úplně nadšená, a přestože už jsem byla celkem unavená, nemohla jsem si nechat ujít prezentaci o Indii od Jarky. Při této prezentaci jsme poprvé objevili úžasnost, takových velkých „polštářů“ plněných polystyrénovými kuličkami. I když mě Jarčina prezentace, zajímala, podařilo se mě při ní asi dvakrát usnout :-). Jarka byla v Indii v rámci studia na jedné mezinárodní škole, kde zabývali se komunitními rozvojovými projekty. Prezentace končila okolo půlnoci a ti co vydrželi až dokonce se šli umýt a spát. Zapomněla jsem napsat, že žádný z programů na LŠ nebyl povinný, ale já jsem si žádný – teda kromě ranních rozcviček :-), nemohla nechat ujít. Tak to byl první den, poměrně rychlý start do víru dalších událostí.

pondělí 25. února 2008

Letní škola rozvojové spolupráce a pomoci pro středoškoláky 2007 - 1. díl

Je únor 2007, já si tak brouzdám po internetu a zaujme mě tam článek s názve Ochutnej rozmanitost světa. Pod tímto článkem se skrývá pozvánka na Letní školu rozvojové spolupráce a pomoci. Dost dobře nevím co si mám pod tím představit, ale říkám si, že to můžu zkusit.

Přihláška

Účast na LŠ je totiž vlastně výhrou. Protože účastníci LŠ jsou vybírání podle prezentací nebo esejí, které zašlou. Měli jsme si vybrat jeden ze 3 citátů a napsat na toto téma esej nebo udělat powerpointovou prezentaci. Já jsem si vybrala citát: „Hlad a láska určují veškeré dějiny lidstva.“ – Budha. Bylo mi jasné, že budu dělat prezentaci a už jsem měla i myšlenku. A tak jsem začala tvořit. Jenže postupem času, jsem na moji prezentaci nějak zapomenula a odkládala ji na „až bude čas“. A čas byl až dva dny před uzávěrkou přihlášek. Tak jsem zase začala intenzivně tvořit. Samozřejmě mi nešlo spustit DVD, ze kterého jsem chtěla čerpat, nakonec se to podařilo, ale u počítače jsem seděla až do půlnoci a stejně jsem to nestihla dodělat. Druhý den jsem v mé práci pokračovala a prezentace byla dokončena. Ale zase nešla vypálit. Asi po půl hodině se mi to podařilo, ale za to mi ujel autobus do Holešova. Tak mě tam mamka zavezla do Holešova a já jsem letěla na poštu a cédečko odeslala.

„Přijetí“

Supr, tak to mám za sebou, řekla jsem si. A ve víru školních povinností jsem zase na LŠ zapomněla. V den, kdy jsem se měla dozvědět jestli jsem se dostala nebo ne, nám začínaly ve škole stacionáře. V pondělí jsme jeli do Kroměříže. Ráno jsem si sice na LŠ vzpomněla. Ale důsledkem zahlcení informacemi ze stacionáře a žárem sluníčka (bylo min. 35 °C :-), jsem byla pořádně zmatená, když mi asi v čtyři odpoledne, zatím co jsme čekali v Kromclu na vlak, zavolala nějaká paní a řekla mi, že jsem byla přijata na Letní školu. Chtěla po mě adresu domů, ale než jsem si to srovnala v hlavě, vychrlila jsem na ni řeč plnou nesmyslů a jestli to není nějaký omyl. Nebyl a tak jsem jí nadiktovala adresu.

Balení a cesta

Následující týden jsem nevěřila, že to je pravda, ale ani jsem to nijak neprožívala. Začalo mi to docházet až, když mi došel dopis s bližšími informacemi. Ve škole z toho byla naše třídní trošku zmatená, ale samozřejmě, že mě na poslední červnový týden ze školy uvolnila. Musela jsem se sice vzdát školního výletu, ale co už. Jak se konec června blížil ani jsem nebyla moc nevozní, ale taky ani nějak natěšená. V neděli jsem se začala balit. Vůbec jsem nevěděla co všechno si s sebou vzít a tak jsem táhla plnou krosnu. Samozřejmě balení pokračovalo i v pondělí ráno. Jak je mým zvykem, málem jsem nestihla autobus do Holešova, naštěstí cesta vlakem byla už bez problémů. V Hulíně jsem si ještě koupila Lidé a země, abych měla cestou co číst a zamířila vlakem směr Olomouc. Jakmile jsem dojela do Olomouce čekal mě nelehký úkol dostat se do Horky do střediska ekologické výchovy Sluňákov. Tak jsem nasedla do tramvaje a jela na nějaké náměstí, kde jsem měla přestoupit. Naštěstí jsem tam potkala holky, které taky mířily na LŠ a tak zbytek cesty jsem jela s něma. Když jsme vystoupily v Horce, tak jsme měly opět štěstí, poněvadž nás až na Sluňákov zavedla nějaká paní, která tam myslím pracovala.

neděle 24. února 2008

Řečtí a římští bohové

Řecká mytologie se nejprve předávala ústní básnickou tradicí a tvoří součást starořeckého polyteistického náboženství. Řecký mytologický systém byl později v upravené podobě přejat římskou mytologií. Řečtí a římští bohové sice často tvoří vzájemné protějšky, nejsou však vždy úplně totožní. Je navíc třeba brát v úvahu i to, že řada bájí existuje v různých variantách.

Podle řecké mytologie byl na počátku světa Chaos (nekonečný vesmírný prostor, neuspořádaný začátek všech věcí). Z něj povstala nejprve věčná tma Erebos a temná noc Nyx, z jejichž spojení se zrodilo věčné světlo Aithér a světlý den Hémerá. Pak Chaos zrodil dvě všeoživující síly - zemi Gaiu a lásku Eróta. Gaia se spojila s Aithérem a porodila podsvětní temnotu Tartaros. Pak Gaia zplodila nebe Úrana a hluboký oceán Ponta a měla s nimi děti.

Po Chaosu se vlády nad světem ujal Úranos, vzal si Gaiu za ženu a měl s ní dvanáct Titánů (6 synů a 6 dcer). Titáni žili na nebesích a jejich úkolem bylo chránit otcův trůn. Když Gaia porodila tři nestvůrné obry, které Úranos nechal shodit z nebe, nabádala Gaia Titány, aby otce svrhli. Nejmladší Kronos matku poslechl a zbavil Úrana mužství a tím i moci.

Kronos si vzal za ženu svou sestru Rheiu a stal se v pořadí třetím vládcem světa. Zplodili spolu významné řecké bohy (Hádés, Poseidón, Zeus, Hestia, Déméter, Héra). Avšak Kronos všechny své děti polykal z obav před ztrátou moci. Tak Rheia třetího syna, Dia, ukryla na Krétě, kde jej opatrovali nymfy, a Kronovi podala místo dítěte zabalený kámen.

Když Zeus vyrostl, donutil otce vyvrhnout své sourozence a utkal se s ním o moc. Zeus se opevnil na Olympu a se přidali se k němu Hádés, Poseidón, Kyklópové, někteří Titáni a další. Na straně Krona opevněného na hoře Othyrs pak bojovali ostatní Titáni spolu s Giganty. Kronos prohrál a s ostatními Titány byl svržen do Tartaru.

Diova "babička" Gaia pak s Tartarem zplodila obludného stohlavého obra Týfóna, aby Dia zahubil. Zeus jej však porazil. S bratry se pak o vládu rozdělil losem - Poseidón se stal pánem moře, Hádés pánem podsvětí a Zeus pánem nad nebem a zemí. Postaral se totiž o to, aby mu připadl nejlepší los. Zeus byl zprvu tyranský panovník. Nebýt Prométhea, vyhubil by lidský rod - nejdříve se mu totiž zdál moc slabý, pak moc silný. Diova tyranská vláda skončila poté, co se mu povedlo pořádně si upevnit moc. Jediné, co pak vládlo nad ním, byl osud.

Řečtí bohové se dělí na: tvořitelská božstva, titány, olympská božstva a ostatní bohy a polobohy.

Římská mytologie byla převzata od jiných národů, základ tvoří řecká mythologie. Hlavními bohy byli původně řečtí bohové, kteří byli pouze přejmenováni. Mimo to každá domácnost uctívala své vlastní domácí bůžky a každý měl svého osobního ochranného ducha, génia.

Římští bohové se rozdělují na hlavní, ostatní a nižší bohy, Héroy (hrdiny).

Další římští bohové (mimo hlavní bohy): Apollo - bůh Slunce; Bellona — bohyně války; Bona Dea — „Dobrá bohyně“, uctívaná pouze ženami; Sol - bůh Slunce; Faunus — bůh obilí a dobytka; Flóra — bohyně jara a květin; Fortuna — bohyně náhody a osudu; Janus — bůh bran; Pomona — bohyně sadů, zahrad a ovocných stromů; Vertumnus - bůh změny, ročních období, růstu rostlin, zahrad a ovocných rostlin; Priapus — bůh plodnosti.

Srovnání řeckých a římských bohů:

Řecko

Řím

Příbuznost

Sféra vlivu

Atributy

Afrodíté

Venuše

dcera Dia a Diony- titánky

krása, láska

růže

Artemis

Diana

dcera Dia a Léty, sestra Apollóna

lov

šípy

Athéna

Minerva

dcera Dia a Métidy

moudrost,spravedlnost a bojovnost, ochránkyně mužů

přilba, kulatý štít, kopí

Áres

Mars

syn Dia a Héry

válka

Venuše

Demeter

Ceres

dcera Króna a Rheie

úroda, rolnictví a dárkyně hospodářských plodin

koš na hlavě, věnec

Dionýsos

Bakchus

syn Dia a Semely

víno a radovánky

štít s vínem

Erós

Amor, Kupido

syn Afrodíty a Area, nebo syn Chaosu

láska, vášeň, smyslná touha

luk, toulec, křídla, velmi často v dětské podobě

Gaia

Tellus, Terra

původ z Chaosu

Země

vynořuje se nebo leží na zemi, krmí děti, drží roh hojnosti

Hádés

Pluto, též Orcus

syn Krona a Rheiy, bratr Dia a Poseidona

podsvětí, bohatství, vládce mrtvých

roh hojnosti, čapka od Kyklopů

Héfaistos

Vulcanus

syn Dia a Héry

kovářství, oheň

Etna, výzbroj pro Achillea

Héra

Juno (Iuno)

dcera Krona a Rheiy

nejvyšší bohyně, manželství, ochránkyně žen

žezlo a diadém, granátové jablko

Hermés

Merkur

syn Dia a Atlantovy dcery Maie

božský posel, ochránce obchodníků a poutníků

Merkurova hůl

Hestie

Vesta

dcera Titána Krona a Rheie, sestra Dia

rodinný krb, posvátný oheň

plachetka, obětní miska v ruce, kruhové ohniště

Pan

Silvanus

syn nymfy Dryopy a boha Herma nebo nymfy Oineis a Dia

lesy, pastviny a stáda

sýrinx („flétna“), píšťalka, kopýtka, kozlí nohy

Poseidón

Neptun

Diův bratr, syn Krona a Rheie

moře a oceány

zobrazován na kašnách

Uranos

Uran

syn Gaie

nebesa


Zeus

Jupiter (Iuppiter)

Syn Krona a Rheie

nejvyšší bůh, vládce bohů

orel, blesky, hromy, Diův chrám, socha Dia olympského