Na LŠ všechno ubíhá závratnou rychlostí. A tak je tu čtvrteční ráno. A s ním i běžné ranní procedury, po kterých jsme se sešli na přednášku o Zahraniční rozvojové spolupráci ČR a o Evaluacích. Obě tyto témata nám přiblížila opět Lenka Černá. Z České republiky se v průběhu posledních 15 let (myslím) stal z příjemce poskytovatel zahraniční rozvojové spolupráce. A třeba i právě proto, že je ČR v poskytování zahraniční rozvojové pomoci spíše nováčkem, bylo se co nového dozvědět. Třeba o 8 prioritních zemích ČR: Angola, Bosna a Hercegovina, Jemen, Moldavsko, Mongolsko, Srbsko a Černá Hora, Vietnam, Zambie. Druhé téma na programu byla Evaluace. Evaluace podle slovníku je „určení hodnoty, ocenění, odhad“. My jsme se bavili o hodnocení projektů zahraniční rozvojové spolupráce. Jak taková evaluace funguje nám bylo ukázáno na evaluaci projektu v Etiopii, který realizoval Člověk v tísni. Během přednášky jsme se kromě systému a provádění evaluace dozvěděli také, jak tento projekt, o kterém už částečně mluvil i Jiří Plecitý v úterý, vypadá v praxi a z pohledu místních obyvatel. Na nevždy veselých příbězích jsme si také ukázali problémy, se kterými se lidé v rozvojových zemí potýkají. Na závěr jsme opět dostali prostor pro dotazy a diskuzi.
Tato přednáška trvala až do oběda, po kterém jsme měli chvilku volna. Toto volno však téměř všichni využili k přípravě na páteční konferenci. Naše skupinka pracovala hlavně na prezentacích, které budeme potřebovat, a taky na jsme hledali a přepisovali ty tři příběhy.
Volno však rychle uteklo a my jsme se sešli dole na další aktivitu. Rozdělili jsme se do tří skupinek a rozešli se po Sluňákově. Každá skupinka dostala papírek s úkolem: Doplňte zbývající rozvojové cíle tisíciletí. Na papírku jsme měli 3 cíle napsané a na ostatní jsme měli přijít sami. Začali jsme vzpomínat a dali by jsme to i dohromady, jenom jsme neznali přesné znění. To už se ovšem přiřítila jedna ze zbývajících skupinek a ptala se nás, které rozvojové cíle máme napsané my. Po chvíli přišla i poslední skupinka. Tak jsme si navzájem sdělili, které cíle máme, protože každá skupinka měla uvedené jiné. Po chvilce „opisování“ jsme je měli komplet všechny všichni a mohli se vrátit zpět do „učebny“. Tady jsme si ještě pro jistotu všechno zkontrolovali a s Leňou probrali, jak tato aktivita probíhala. Po té jsme se podívali na reportáž ČT právě o rozvojových cílech tisíciletí. Následovala prezentace, ve které jsme se o každém cíli dozvěděli konkrétní informace. Dostali jsme také materiály, které tuto problematiku celkem konkrétně rozebírají. Protože už jsem o rozvojových cílech tisíciletí slyšela, bylo pro mě jednou z nejpřínosnějších věcí to, že jsem si uvědomila, že rozvojové cíle tisíciletí se nevztahují pouze na rozvojové země, ale také na země vyspělé, bez jejichž zapojení by v žádném případě nešli uskutečnit.
Na aktivitu o rozvojových cílech tisíciletí plynule navázala přednáška o mezinárodní rozvojové spolupráci. Jaký je rozdíl mezi humanitární pomocí a rozvojovou prací jsme se dozvěděli už v pondělí. A během této přednášky jsme se dozvěděli, že rozvojová pomoc se dělí na bilaterální a multilaterální, kolik který stát dává na rozvojovou spolupráci, co všechno se do ní vůbec zahrnuje, jaký je vztah OSN a EU k rozvojové spolupráci a ještě mnoho dalších informací.
Po této přednášce jsme se zase pustili do přípravy prezentací na zítřek. Dodělávali jsme poslední detaily, časovali prezentace, tiskli texty atd. Kromě toho jsme taky chystali program na rozlučkový večer. Něco už jsme vymýšleli a připravovali včera, ale to byly spíš jenom nápady a konkrétní podobu dostaly až nyní. A tak se chystalo a chystalo. A když bylo všechno připraveno, šli jsme se převléct do „afrického“ oblečení, které jsme si měli dovést z domu právě pro tuto příležitost. Ještě jsme chvilku čekali než přijedou Keňani, ale ihned po jejich příjezdu mohl rozlučkový večer začít.
Nejprve jsme se vrhli do hor jídla, které pro nás byly nachystané. Výběr byl široký, prostě pravý raut. Když už jsme byli všichni relativně najezení, mohl začít program. Nejprve jsme pustili připravený mix české hudby. A poté jsme se snažili naučit Keňany polku. A taky písničku Škoda lásky. Moc jim to sice nešlo, ale snažili se! Potom jsme si role vyměnili a Keňani nás učili zase jejich tance. Což byla fakt sranda. Tančili jsme v kroužku, jeden Keňan, které mu to fakt šlo – naprosto jsme nechápali jak může provádět takové pohyby, jaké prováděl, tak tento Keňan nám, dá se říct, předtančoval. No a my jsme se to po něm snažili opakovat. Abych nezapomněla, ještě proběhlo společné focení. Poté se někteří odebrali spát, jíst nebo si jen tak povídat, někteří zůstali na „parketě“. Já a Mája jsme si chvilku povídaly s holkami z Keni, chvilku tančily, chvilku jedly a tak dál. Když už měly Keňanky odjíždět ještě jsme se s nimi šly vyfotit. Potom jsme si ještě povídali s těmi, kteří zůstali. A nakonec jsem šla Máji uplést copánky a tak jsme si ještě povídali s Májou. Jelikož to už byl poslední večer, tak jsem ještě zůstala v „knihovničce“, kterou nám z různých knížek a jiných materiálů sestavily vedoucí. Tak jsem se zavrtala do těch pohodlných pytlů a četla a listovala a prohlížela obrázky. Postupně se mi však začaly zavírat oči, tak jsem se rozhodla, že půjdu spát…